Archív Andělů bez hranic

Iluze dokonalosti

Lidé hledají odpověď na otázku jak se zdokonalovat, jak duchovně růst, jak nastartovat v sobě transformaci a expanzi vědomí. Má odpověď je, že na nás není co zdokonalovat, že jsme se dokonalí narodili, dokonalí žijeme a dokonalí zemřeme. A náš hlavní problém je, že jsme na tuhle dokonalost zapomněli, lidé nás přesvědčili, že jsme nedokonalí, nedobří, špatní a zlí. A my tuhle jejich optiku přijali a začali se tak chovat a následně opět zapomněli, že se to stalo.

A teď sníme o zdokonalování. Je to iluze, nemůžeme se zdokonalit, jediné, co můžeme udělat, je rozvzpomenout se na dokonalost, kterou už máme a se kterou jsme se narodili. Je to o rozvzpomenutí si na to, kým skutečně jsme, co je smyslem našeho života a co doopravdy tady na Zemi máme a chceme dělat. Je to návrat k naší podstatě, kdy odhazujeme masky a obrany, které jsme si vytvořili, kdy zkoumáme systémy našeho přesvědčení a mažeme programy,které jsme zdědili od rodičů i společnosti, kdy necháváme konečně na povrch vystoupit to, kým jsme.

Je to velká práce a je zábavné jí dělat ve společenství lidí, protože si můžeme dávat podporu a inspiraci, držet se v dobách krize.

Zrcadlení

Jsme tu pro sebe navzájem, učíme se jeden od druhého, zrcadlíme si společně to, co máme uvnitř. Často to své nevidíme v sobě, protože jsme odpojeni od své podstaty, nevnímáme sami sebe a tak to vidíme na druhých. Oni nám ukážou a odzrcadlí to, co sami před sebou skrýváme, před čím zavíráme oči. Dokonce se dá říct, že na druhých lidech vůbec nemůžeme vidět nic, co zároveň nemáme v sobě. Takže pokud druhé lidi vidíme jako anděly či démony, všechny ty bytosti jsme my sami, každý z nás je anděl i démon zároveň. Něco z toho se nám líbí a něco ne, to odmítáme a bojujeme s tím, ale nic se nezmění, dokud si myslíme, že změnit a zlepšit by se měli ti druzí. Ale tohle je naše práce, naše zodpovědnost, démoni v druhých nás budou pořád ohrožovat, dokud neproměníme toho démona v sobě. A prvním krokem je přijetí a akceptace té své démonické části. Druhým je zahrnout jí láskou, odpuštěním a soucitem, protože to je ta transformační energie. A třetím je proměna démona v anděla.

Má duchovní průvodkyně mi ukázala, jak to funguje, na příkladu jednoho prezidenta, říká o něm: "vyslal vojáky do světa, aby hledali teroristy a našli je. Kdyby je vyslal hledat milující lidi, tak je taky najdou." Proto v každém člověku hledám to pozitivní a laskavé a v každém to nacházím. Vím, že kdybych hledat ta negativa, tak je najdu taky, ale v tomhle vesmíru, kde funguje zákon přitažlivosti, to je zařízeno tak, že co má naší pozornost, to roste a sílí a co je bez pozornosti, to umírá.

Pravda, nebo láska?

I na lidech, kteří nejsou duchovní nebo je oslovují dosavadní tradice a směry, vidím touhu po lásce a upřímnou snahu jí získat. A vidím jejich trápení, když jí nemají, protože si myslí, že nejsou dost dobří na to být milováni takoví, jací jsou. To bolí a z bolesti člověk udělá cokoliv, aby se jí zbavil, aby byl hoden být milován. A když přijde někdo, kdo jim řekne, že takovými se stanou tehdy, když budou dobří a dobrými se stanou tehdy, když budou mít pravdu, tak samozřejmě udělají všechno proto, aby pravdu měli, aby jí hledali, objevili a šířili dál. A pak touhu po lásce nahradí a zamaskují touhou po pravdě. A protože pravda je jen jedna, tak si myslí, že to jsou ta slova, která slyšeli a jiná slova považují za lež a tak vzniká dualita a rozpor a z nich povstává boj a válka.

Změnou světa a transformací vědomí je poznání, že to, po čem doopravdy toužíme není pravda, ale láska, toužíme být těmi, kým skutečně jsme a být právě takoví milováni a přijímáni. Ale tuhle lásku nenajdeme a nedostaneme do té chvíle, dokud jí sami nedáme, protože my sami jsme jejím zdrojem. Cestou k téhle lásce je prostě být sám sebou, vyjadřovat to, co právě cítíme a prožíváme a čeho chceme dosáhnout, ale odpovědi na tohle nenajdeme v žádné knížce, na žádném webu a neřekne nám je žádný mistr ani mimozemšťan. A když tu naší lásku vyjadřujeme, tak naše rozdělení či hranice mezi námi mizí.

Proto miluju lidi a věřím, že když jsme sami sebou, ve svobodném prostoru, v bezpečí, kde můžeme sdílet to, co tryská z našich srdcí, tvoříme Novou Zemi.

§§

Proces odpouštění

Odpuštění je výsledek procesu zvaného odpouštění. Když to je proces, tak to nějaký čas trvá, odpouštíme, odpouštíme, až odpustíme. To, že jsme odpustili, poznáme snadno, budeme v mysli marně pátrat, proč nás něco tak rozčílilo, ranilo či vykolejilo.

Jak na to? Prvním krokem je naprosto naplno přijmout bolest, kterou v sobě máme, když si vzpomeneme na tu situaci či toho člověk. Neoddělujeme se od bolesti a dovolíme si jí znova prožít a uvědomíme si tak všechny pocity, které s bolestí máme spojenou, všechny ty strachy, nedůvěru, pochybnosti, vztek, nasranost, výčitky svědomí. A když je třeba brečet, tak se vybrečíme, když je třeba se vyvztekat, tak si zakřičíme či zmlátíme polštář. Tak se uvolní to napětí a maska rozumové kontroly, kterou většina z nás má a kterou se od bolesti oddělujeme a ona pak zapomenutá zahnívá někde hluboko v nás. Tak si tvoříme energetické bloky. Odháníme bolest výroky typu: "takhle bych reagovat neměl", "to se nedělá", "jsem na nějaké duchovní výši a tohle je přeci primitivní". Při procesu odpouštění je důležité dostat se z mysli do těla, protože tělo má svou inteligenci, která nás dokáže vést žádoucím směrem.

To, co nás tíží, je něco v těle a rozumově si to nevysvětlíme, proto je třeba obejít mysl a ponořit se do pocitů. Naše mysl a myšlenky nás vždy zrazují a odvádějí naší pozornost od sebe sama k druhým lidem, ty ovšem nevyřešíme, můžeme změnit jen sebe. Naše mysl vytváří kolem té bolesti a blokovaných pocitů příběh, co nám kdo udělal, jak nám ublížil, jak by se nám druzí měli omluvit atd. Hrajeme si na oběť. Tohle všechno je v mysli, to nejsme my, je to maska, která má vysvětlit tu bolest uvnitř. Je třeba si uvědomit, že ten příběh není naší podstatou a můžeme ho pustit. Tím se opětovně spojíme sami se sebou a v tu chvíli můžeme změnit naše prožívání. Jindy ne, dokud se ztotožňujeme s příběhem, bolest zůstává.

Po vybouření a sebepřijetí následuje druhý krok. Najdeme a definujeme si pocit, jaký chceme mít vzhledem k těm, kterým chceme odpustit. Tohle je několikastupňový proces, kdy z počátečního vzteku či nenávisti se posunujeme výš na škále emocí a zvyšujeme vibrace svého vztahu k nim, například přes lhostejnost a naději až na závěrečné "miluji". A když tuhle vibraci dokážeme udržet, jsme v odpuštění.

Skvělé je dělat tenhle proces v kruhu přátel, kteří nám tvoří bezpečný prostor, přijímají, že to s námi dnes prostě hází a nechají to odplynout, a kteří nám můžou pomoci.

Zdroj: www.cestydusi.cz