Archív Andělů bez hranic

Australští domorodci mají úplně jiný vztah k přírodě, než my. Úryvek z knihy Marlo Morganové by nás měl oslovit a přimět k zamyšlení. Je příroda stvořená kvůli nám, nebo jsme "jenom" její součástí a máme se učit žít s ní v harmonii?

Ten den jsem se ale naučila něco o pozoruhodném vztahu domorodců k přírodě. Než jsme vyrazili na cestu, postavili jsme se do těsného půlkruhu s tvářemi obrácenými na východ. Náčelník kmene stál uprostřed a zpíval. Ostatní rytmicky tleskali rukama, dupali nebo se plácali dlaněmi do stehen. Trvalo to asi patnáct minut. Rituál prováděli každé ráno, a jak jsem později zjistila, hrál v našem společném životě důležitou roli. Byla to jejich ranní modlitba, meditace, stanovení cíle - můžeme tomu říkat jak chceme. Tihle lidé věří, že všechno se na zemi děje za určitým účelem. Všechno má svůj důvod a neexistuje nic jako náhoda nebo rozmar přírody, zrůda nebo tvor, který by nezapadal do svého prostředí. Existují jen nedorozumění a záhady, které ještě nebyly odhaleny nám, smrtelníkům.

Účelem rostlin je být potravou zvířatům a lidem, zpevňovat půdu, zvelebovat přírodu a udržovat rovnováhu v atmosféře. Bylo mi řečeno, že rostliny a stromy nám nehlasně zpívají a jediné, co po nás chtějí, je, abychom my zpívali jim. Moje vědecky zaměřené myšlení si tohle okamžitě vyložilo jako koloběh přeměny kysličníku uhličitého v kyslík a naopak. Hlavním účelem zvířat není být potravou pro lidi, ale někdy, když je to nutné, se k tomu uvolí. Dělají to proto, aby se udržela rovnováha v atmosféře, a také proto, aby člověku byli společníky a učiteli tím, že sama půjdou příkladem. Domorodci tedy každé ráno vysílají myšlenku nebo zprávu pro zvířata a rostliny před námi říkají: "Kráčíme vaším směrem. Přicházíme, abychom naplnili účel vaší existence." Je pak na rostlinách a zvířatech, aby se mezi sebou dohodla, kdo bude zvolen.

Kmen Opravdových Lidí nikdy nezůstane bez jídla, protože okolní svět vždy vyhoví jejich přání. Věří, že na světě je všeho dostatek. Projevují úctu k přírodě podobně, jako když se my shromažďujeme, abychom si poslechli klavírní koncert, a tím vyjádřili úctu k hudebníkovu talentu a naplnili tak jeho poslání.

Když nám jednou zkřížil cestu had, bylo jasné, že se před námi objevil, aby nám poskytl večeři. Společné jídlo bylo důležitou součástí našich večerních oslav. Pochopila jsem, že domorodci nikdy nepovažovali jídlo za samozřejmost. Vždy o něj nejdříve požádali, očekávali, že se objeví, a také tomu tak bylo. Přijímali však každý pokrm s vděčností, kterou patřičně projevovali. Členové kmene zahajují každý den tím, že poděkují Božské Jednotě za dnešní den, za sebe, za své přátele a za celý svět. Někdy požádají o určitou věc, ale i taková prosba vždy zní následovně: "Je-li to k mému nejvyššímu dobru a pro dobro všeho živého." Po ranním shromáždění jsem chtěla říci Útovi, že je nejvyšší čas, aby se se mnou vrátil k džípu, ale nikde jsem ho neviděla. Nakonec jsem se smířila s myšlenkou, že tu budu muset vydržet další den.

Domorodci si s sebou nenesli žádné zásoby, neseli žádné plodiny ani nic nesklízeli. Kráčeli rozžhavenou australskou pouští s vědomím, že každý den obdrží v hojné míře dary světa, a nikdy se nedočkali zklamání.

První den jsme nesnídali a jak jsem později zjistila, další dny většinou také ne. Někdy jsme jedli v noci, ale zpravidla jsme jedli bez ohledu na denní dobu, kdykoli se potrava naskytla. Často jsme jen tu a tam něco zakousli, ale nebylo to úplné jídlo jako u nás.

Nesli jsme s sebou několik měchů na vodu. Vím, že lidské tělo obsahuje zhruba 70 %. vody a že v optimálních podmínkách vyžaduje minimálně čtyři a půl litru tekutin denně. Všimla jsem si však, že domorodci potřebovali mnohem méně tekutin než já. Vlastně téměř vůbec nepili vodu z měchů, které jsme nesli, a jejich těla maximálně zužitkovávala tekutiny obsažené v jejich stravě.

Vodu jsme v době jídla používali k namáčení jakýchsi hnědých stvolů, které vypadaly jako uschlý plevel nebo neživé, vysušené klacíky. Z vody se však vynořily jakoby zázrakem proměněné v čerstvé stonky celeru.

Domorodci byli schopni najít vodu i tam, kde nebyla nejmenší stopa vlhkosti. Někdy si lehli na zem a slyšeli vodu pod zemí anebo napřáhli před sebe ruce dlaněmi dolů a zkoumali, zda je v hloubce. Pak zabodli dlouhá dutá stébla rákosu do země a sáli tak dlouho, až vytvořili malou fontánu. Voda byla sice tmavá a písčitá, ale měla čerstvou, osvěžující chuť. Přítomnost vody poznali už zdálky podle páry, která se tetelila v horkém vzduchu, a dokonce ji cítili i ve vánku. Ted' už chápu, proč tolik lidí, kteří se vydají na průzkum australského vnitrozemí, rychle zahyne. Zde je možné přežít jen s domorodými znalostmi.

Když jsme nabírali vodu z pukliny ve skále, naučili mě, jak se mám k místu přiblížit, abych ho neznečistila svým lidským pachem, který by zaplašil zvířata. Voda konec konců patřila také jim, měli na ni stejné právo jako lidé. Domorodci si nikdy nevzali všechnu vodu, kterou našli, ať byly naše zásoby jakékoli. Všude pili vždycky na stejném místě a zvířata si počínala stejně, až na ptáky, kteří tohle pravidlo pomíjeli a volně pili, cákali se a káleli do vody.

Stačilo, aby se členové kmenu podívali na zem a okamžitě poznali, která zvířata tudy předtím prošla. Jako děti se naučili podrobně pozorovat své okolí a rozeznat na první pohled stopy, které v písku zanechají jiná stvoření, ať už kráčejí, hopkají nebo se plazí. Z lidských stop dokonce poznají nejen o jakou skupinu šlo, ale jestli se člověk, který stopy zanechal, cítil dobře, anebo jestli jeho krok zpomalila nějaká nemoc. Sebemenší odchylka jim napoví pravděpodobný směr, kterým se člověk ubíral. Jejich smysly jsou daleko vyvinutější, než je tomu u lidí, kteří vyrostli v jiných kulturách. Jejich sluch, zrak a čich jsou až nadlidsky ostré. Stopy v písku vydávají vibrace, které jim toho poví daleko víc, než jsme my schopni vidět pouhým okem. Později jsem se dozvěděla, že domorodí stopaři prý dovedou poznat ze stop po pneumatikách rychlost, druh vozidla, den a dobu, kdy místem projelo, a dokonce i počet cestujících. Během několika následujících dní jsme jedli cibulky rostlin, hlízy a oddenky a jakousi podzemní zeleninu, která se podobala normálním i sladkým bramborám. Moji společníci byli schopni najít rostliny hotové ke sklizni, aniž je vytáhli ze země. Pohybovali chvilku rukama nad rostlinou a poznamenali: "Tahle roste, ale není ještě zralá, nebo: "Ano, tahle se chystá porodit." Mně všechny stonky přitom připadaly stejné, a když jsem jich několik vytrhla a viděla, jak je znovu zasazují zpátky, usoudila jsem, že raději počkám, až mi poradí, kterou mám vytrhnout. Vysvětlovali to jako vrozenou schopnost "proutkaření" , která je dána všem lidským bytostem. V naší společnosti bohužel nejsme vedeni k tomu, abychom naslouchali vlastní intuici, dokonce ji považujeme za cosi nadpřirozeného či zlého, a proto jsem se musela znovu učit něco, co je přirozené. Nakonec jsem se naučila ptát se rostlin, zda jsou připravené naplnit své poslání. Požádala jsem přírodu o dovolení a pak jsem zkoumala půdu dlaní ruky. Někdy jsem pocítila teplo a jindy se mi začaly prsty neovladatelně škubat, když jsem se ocitla nad zralou rostlinou. Tahle schopnost pro mě znamenala ohromný krok kupředu na cestě k tornu, aby mě členové kmene plně přijali mezi sebe. Jako bych byla o něco méně Mutantem a stávala se postupně opravdovým člověkem. Bylo důležité nikdy nepoužít celou rostlinu i s kořeny a nechat něco na nový růst. Domorodci mají úžasnou schopnost slyšet nehlasný zpěv země, jak tomu sami říkají. Dovedou zachytit signály vydávané jejich přírodním prostředím, jedinečným způsobem je dešifrují a pak podle nich jednají, téměř jako by si vyvinuli jakýsi malý satelitní přijímač, kterým zachycují zprávy z celého světa.

V jednom z prvních dnů jsme procházeli přes vyschlé jezero. Dno brázdily nepravidelné, široké trhliny s ohrnutými okraji. Několik žen nasbíralo vyschlou bílou hlinku, kterou později rozdrtily na prášek používaný ke zdobení těl.

Ženy s sebou nesly dlouhé klacky, jimiž začaly rozrývat zatvrdlý povrch. V hloubce asi jednoho metru našly vodu a vydobyly odtud malé blátivé koule. Když je očistily, zjistila jsem ke svému úžasu, že jsou to žáby, které v suchých podmínkách přežívají tak, že se zahrabou hluboko pod zem. Po opečení bylo jejich maso stále šťavnaté a chutnalo jako kuřecí prsa. Během příštích měsíců se nám naskytly různé druhy potravy, kterou jsme ctili jako každodenní oslavu veškerého života na zemi. Jedli jsme zrní, ořechy, nespočetné druhy ovoce a zeleniny, maso z klokanů, z divokého koně, ještěrky, hady, brouky, ponravy všech barev a velikostí, mravence, termity, mravenečníky, ptáky, ryby, dokonce i maso z krokodýla.

První ráno ke mně přistoupila jedna z žen a vytáhla si z vlasů ušmudlaný pruh látky. Potom mi vyčesala vlasy vzhůru a upevnila mi je látkou na temeni hlavy v novém účesu. Jmenovala se lnspirátorka. Nebylo mi jasné, co nebo koho inspiruje, ale když jsme se spřátelily, usoudila jsem, že asi mne.

Ztratila jsem přehled o čase a o tom, kolik uplynulo dní a týdnů. Přestala jsem se vyptávat, kdy se vrátíme k džípu, protože mi to připadalo marné. Začalo se však dít něco jiného. Domorodci měli nějaký plán, ale bylo jasné, že v tuto chvíli jsem o něm ještě neměla vědět. Neustále jsem podstupovala nové zkoušky, jimiž hodnotili moji sílu, reakce, přesvědčení. Nevěděla jsem proč, ale někdy jsem se ptala sama sebe, zda lidé, kteří neumějí číst a psát, mají nějaký jiný způsob, jak známkují své žáky.

Některé dny byl písek tak horký, že`jsem slyšela, jak mi chodidla doslova syčí, jako karbanátky na pánvičce. Když puchýře na chodidlech vyschly a ztvrdly, začala se mi na nohou vytvářet jakási kopyta.

Časem se moje fyzická síla neuvěřitelně rozvinula. Nejedla jsem nic k snídani ani k obědu a místo toho jsem se živila pohledem kolem sebe. Pozorovala jsem ještěrčí závody, hmyz, který se před námi naparoval, objevovala jsem obrazy utajené v kamenech a na obloze.

Domorodci mi ukázali posvátná místa v poušti. Připadalo mi, že je pro ně všechno posvátné: seskupení skal, kopce, strže i hladké dno vyschlého jezírka. Zdálo se, že hranice území kdysi obývaných různými kmeny jsou stále ještě neviditelně označené. Ukázali mi, jak pomocí písní s určitým rytmem měří vzdálenost, kterou denně urazí. Některé písně měly stovku slok a přitom bylo nutné přesně dodržovat každé slovo a každou odmlku bez jakékoli improvizace anebo mezer, protože sloužily jako měřítko. Doslova jsme se prozpívali z jednoho místa na druhé. Tyto písně mi připomínaly měřicí metodu, kterou si vypracoval jeden můj slepý přítel. Domorodci odmítli psané slovo, protože by se jeho přijetím vzdali své vyvinuté paměti, kterou neustálým procvičováním udržují na optimální úrovni.

Den za dnem měla obloha stále stejnou pastelově modrou barvu, která jen občas měnila odstín. Sluneční paprsky odrážející se od třpytivého písku mi namáhaly a současně posilovaly oči, kterými jsem začala znovu opravdu vidět.

Přestala jsem považovat za samozřejmou schopnost těla obnovovat své síly během nočního spánku, způsob, jakým několik doušků vody utiší žízeň, a celou škálu chutí od sladké až po hořkou. Celý život se mi připomínala nutnost mít zajištěné postavení, chránit se před účinky inflace, kupovat nemovitosti a střádat na důchod. Tady bylo jedinou spolehlivou jistotou střídání ranního svítání a západu slunce. Překvapovalo mě, že tito lidé, jejichž postavení je - alespoň podle mých měřítek - jedno z nejnejistějších na světě, netrpěli žaludečními vředy, následky stresu nebo srdečními chorobami.

Začala jsem vidět krásu a celistvost veškerého života v těch nejneočekávanějších výjevech, jako například v hadím hnízdě, v němž se svíjelo na dvě stě plazů tlustých jako palec, kteří svým pohybem vytvářeli nepřetržitě se měnící vzor, podobný malbám na starověkých vázách. Vždycky jsem hady nenáviděla. Teď jsem je ale začala považovat za nezbytné pro vyváženost přírody a pro přežití naší skupiny, za tvory, jež je natolik těžké přijmout s láskou, že se stali součástí umění a náboženství. Nedovedla jsem si představit, že bych dokázala pozřít uzeného hada, natož syrové hadí maso, až přišla chvíle, kdy jsem to udělala. Naučila jsem se vážit si každé kapky tekutiny obsažené v potravě.

Během naší cesty jsme se setkali se všemi extrémy počasí. První noc jsem použila přidělenou kůži jako matraci, ale když noci začaly být chladné, stala se z ní pokrývka. Ostatní většinou leželi na zemi v náručí některého jiného spáče a čerpali navzájem teplo ze svých těl. Za nejchladnějších nocí se zapálila řada ohňů. V minulosti prý domorodce na cestě provázeli ochočení psi dingo, kteří jim pomáhali při lovu, dělali jim společnost a hřáli je za studených nocí. Proto se dodnes v Austrálii chladná noc označuje jako "noc na tři psy".

Několik večerů jsme si lehli na zem do zvláštního kruhu, abychom tak lépe využili našich pokrývek a zachovali a přenášeli tělesné teplo. Vyhrabali jsme brázdy, do nichž jsme nasypali žhavé uhlíky, a zahrnuli je pískem. Polovinu kůží jsme položili pod sebe a druhou polovinou jsme se přikryli. Každé teplé místo sdíleli dva lidé a naše chodidla se dotýkala ve středu kruhu.

Vzpomínám si, jak jsem si jednu chvíli položila ruce pod hlavu a zahleděla se na nekonečné nebe nad námi. Cítila jsem, jak mě obklopuje podstata těchto čistých, nevinných a láskyplných lidí. Kruh duší, který se tu utvořil s ohýnkem plápolajícím mezi každou dvojicí, musel z nadhledu, z kosmu nad námi, vypadat nádherně.

"Narodila jsem se s prázdnýma rukama.
Zemřu s prázdnýma rukama.
A život jsem poznala v jeho plnosti s prázdnýma rukama."
Marlo Morgan