Archív Andělů bez hranic

výklad reality a všech myšlenkových procesu, vazeb a vztahu. Vaše realita se pak stane odrazem základního omylu, od kterého všechno odvozujete.

Dobrá zpráva je, že pokud si tento omyl uvědomíte, zmizí. Pro­hlédnutí iluze znamená logicky její konec. Její přežití závisí na va­šem nepochopení reality. Když si uvědomíte, kým nejste, vědomí, kým jste, přijde automaticky samo. A přesně to se stane, když si po­malu a pozorně přečtete tuto a příští kapitolu. Obě pojednávají o vzniku a fungování falešného já - ega. Takže jaké je to falešné já?

To, na co obvykle myslíte, když říkáte „já", nejste vy. Nekoneč­nou a nepopsatelnou hloubku, kterou jste, absurdně zredukujete na jednoduchý zvuk vydaný hlasivkami nebo kratičkou myšlenku spojenou s čímkoliv, s čím se ztotožňujete. Co obvykle myslíte slovy „já", „mě", „mně", „mi", „moje" a „sám"?

Když malé dítě pochopí, že určité zvuky, které rodiče vydávají, znamenají jeho jméno, začne si ono slovo, které se v jeho mysli stane myšlenkou, spojovat se svou osobou. Některé děti o sobě v tomto období mluví ve třetí osobě. „Johnny má hlad." Brzy se však naučí magické slůvko „já" a začnou ho stavět na roven své­mu jménu a automaticky i své identitě. Následující myšlenky se budou automaticky odvíjet od „já". V dalším kroku o sobě začne přemýšlet v první osobě a věci, jež s ním nějakým způsobem sou­visí, označovat přívlastkem „moje". Tím se ztotožní s věcmi, což znamená, že věci, tedy především myšlenky, kterými je pojmeno­vává, bude pociťovat jako část svého já, takže od nich bude odvo­zovat svou identitu. Když rozbije „svou" hračku nebo mu ji někdo sebere, bude mu to vadit. Ne kvůli vnitřní hodnotě té hračky - vět­šina hraček dítě brzy omrzí a nahradí je jinými - ale kvůli pocitu, že přišel o kousek sebe sama. Hračka se stala součástí jeho rozví­jejícího se smyslu pro „já".

Jak dítě roste, všechny myšlenky se začínají točit kolem původ­ní myšlenky na „já": postupně se ztotožní s určitým pohlavím, svým hmotným tělem a majetkem, národností, rasou, nábožen­stvím a profesí. „Já" se také začne ztotožňovat s určitými rolemi - matka, otec, manžel, manželka atd., nabytými vědomostmi a ná­zory, tím, co má a nemá rádo, a také s věcmi, které se mu staly v minulosti, a vzpomínkami, což jsou v podstatě myšlenky definu­jící já jako „můj příběh". A to jsem vyjmenoval pouze některé z věcí, od nichž lidé odvozují svou identitu. V důsledku jsou to všechno jen myšlenky, které křehce spojuje jen to, že jsou vnímá­ny jako součást „já". Když lidé použijí slovo „já", většinou se za ním skrývají právě tyto myšlenkové konstrukce.

Abych byl přesnější, většinu času to nejste vy, kdo mluví, když říkáte nahlas nebo v duchu „já", ale určitý aspekt mentální kon­strukce, vaše egoické já. Slovo „já" budete nadále používat, i když se probudíte, ale pak bude přicházet z hloubky vašeho nitra.

Většina lidí se plně ztotožňuje se svým nepřetržitým proudem nutkavých myšlenek, z nichž se většina bezúčelně opakuje. Za své jediné „já" považují své myšlenkové procesy a emoce, jež je do­provází. Tito lidé si neuvědomují svou duchovní podstatu. Když jim řeknete, že mají v hlavě hlas, který nedokážou utišit, zeptají se, „Jaký hlas?", nebo to rozzlobeně popřou, což samozřejmě říká právě onen hlas, jejich nepozorovaná mysl. V některých případech se mysl stane téměř samostatnou entitou.

Mnozí lidé nikdy nezapomenou na okamžik, kdy se poprvé pře­stali ztotožňovat se svými myšlenkami a pocítili svou pravou identitu - přestali být obsahem své mysli a stali se jejím pozoro­vatelem. Někdy je posun tak jemný, že ho téměř nezpozorujete, nebo jen, jakoby bez příčiny, pocítíte nával radosti a/nebo hluboký vnitřní klid.

Když vlak zastavil ve stanici Tottenham Court, zvedla se a šla ke dveřím, aniž by se proud slov plynoucích z jejích úst zastavil. Já vystupoval na stejné zastávce, takže jsem šel těsně za ní. Vyda­la se směrem k Bedford Square, pokračujíc ve svém imaginárním rozhovoru - stále někoho rozzlobeně obviňovala a hájila se. Byl jsem čím dál zvědavější, a tak jsem se rozhodl, že ji budu sledovat, alespoň tak dlouho, dokud půjde stejným směrem. I když byla plně zabraná do imaginárního rozhovoru, zdálo se, že ví, kam jde. Když jsme došli k nádherné budově Senáte House, věžáku ze tři­cátých let, ve kterém sídlila univerzitní knihovna, byl jsem v šoku. Copak jdeme oba na stejné místo? Ano, očividně směřovala do knihovny. Je studentka, učitelka, úřednice, či snad knihovnice? Možná se účastní nějakého psychologického experimentu. Kdo ví... Šel jsem pořád dvacet kroků za ní, ale když jsem vešel do budovy (ve které ironií osudu sídlilo ředitelství „Myšlenkové po­licie" ve filmovém zpracování románu George Orwella 1984), zmizela mi pravděpodobně v jednom z výtahů.

Cítil jsem se tím zážitkem zaskočen. Jako čerstvý student prv­ního ročníku a budoucí intelektuál jsem pevně věřil, že odpovědi na všechny otázky lidské existence lze nalézt pomocí intelektu, neboli pomocí myšlení. V té době, ve svých pětadvaceti letech, jsem si ještě neuvědomoval, že hlavním problémem lidské exi­stence je myšlení bez vědomí, neboli nevědomé myšlení. S úctou jsem vzhlížel k moudrým profesorům, kteří měli odpověď na kaž­dou otázku, a univerzitu jsem považoval za chrám vědění. Jak to, že sem patří i takový blázen, jakým byla ta žena?

Ještě před tím, než jsem vstoupil do knihovny, jsem zašel na to­aletu, ale nemohl jsem tu ženu pustit z hlavy. Když jsem si umýval ruce, napadlo mě: „Doufám, že jednou neskončím jako ona." Muž, který stál vedle mě, zvedl hlavu a podíval se mým směrem. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem tu větu asi zamumlal nahlas.

„Panebože, už jsem jako ona," pomyslel jsem si. Vždyť má mysl se také na chvíli nezastaví, stejně jako její. Bylo mezi námi jen pár nepatrných rozdílů. Převládající emocí za jejími myšlenkami byl strach. U mě to byla většinou úzkost. Ona přemýšlela nahlas. Já převážně v duchu. Pokud byla blázen ona, pak jsme blázni všich­ni, mě nevyjímaje. Lišili jsme se pouze stupněm našeho postižení.

Na okamžik jsem dokázal vystoupit ze své mysli a vidět věci tak, jak jsou, z hlubší perspektivy. Zakusil jsem krátký posun z myšlení k vědomí. Zůstal jsem na záchodcích sám a díval jsem se na sebe do zrcadla. V okamžiku, kdy se má mysl zastavila, jsem se začal smát nahlas. Muselo to znít šíleně, ale byl to zdravý smích uvědomění, smích pupkatého Buddhy. „Život není tak váž­ný, jak se mě snaží přesvědčit má mysl." Přesně to jako by ten smích říkal. Byl to ale jen krátký záblesk vědomí, na který jsem brzy zapomněl. Následující tři roky jsem strávil v depresích a bo­joval s pocity úzkosti, plně ztotožněný se svou myslí. Uvědomění se mi vrátilo, až když jsem byl blízko sebevraždě, pak už ale na mnohem delší dobu. Dokázal jsem zastavit nutkavé myšlení a osvobodit se od falešného, myslí vytvořeného já.

Popsaná příhoda mě nedovedla pouze k prvnímu záblesku uvě­domění, ale zasela ve mně první pochybnosti o možnostech lid­ského intelektu. Několik měsíců poté se stalo něco, co ještě více prohloubilo mé pochybnosti. V pondělí ráno jsem šel na přednáš­ku jednoho profesora, kterého jsem doslova zbožňoval, a bylo nám s lítostí sděleno, že někdy během víkendu spáchal sebevraždu - zastřelil se. Byl jsem zdrcen. Byl to uznávaný pedagog a zdálo se, že to má v hlavě srovnané. Přesto jsem stále nepřipouštěl, že by pro člověka mohla existovat jiná alternativa než kultivace mys­li. Ještě jsem si neuvědomoval, že myšlení je jen nepatrnou částí vědomí, jímž jsme, a neměl jsem ani ponětí o egu, natož abych ho dokázal odhalit sám v sobě.

V případě dítěte, které pláče, protože mu někdo sebral hračku, představuje hračka obsah. Je nezaměnitelná s jakýmkoliv jiným obsahem, jinou hračkou nebo předmětem. Obsah, se kterým se ztotožňujete, je podmíněn vaším okolím, kulturním prostředím, dětstvím atd. Co se týče intenzity utrpení ze ztráty hračky, vůbec nezáleží na tom, zdaje dítě bohaté nebo chudé, zda přišlo o malý kousek dřeva nebo ó složitý elektronický strojek. Důvod, proč to bolí, souvisí se slůvkem „moje", a je strukturální. Podvědomá snaha být lepším a více ceněným skrze hmotné statky je v egoické mysli velmi silně zakořeněná.

Jednou ze základních myšlenkových struktur, která velmi posi­luje ego a umožnila i jeho vznik, je identifikace. Slovo „identifi­kace" („ztotožnění se") je odvozené z latinského idem, což zna­mená „totožný" nebo „stejný", afacere, což znamená „činit" nebo „dělat". Takže když se s něčím identifikuji (ztotožňuji), „činím to stejným". Stejným jako jsem já. Danému objektu dáváme spoji­tost s vlastní osobou, a tím ji zahrnujeme do své „identity". Zto­tožnění se s věcí je jednou z nejzákladnějších forem identifikace: z mé hračky se později stane mé auto, můj dům, mé oblečení atd. Snažíte se najít sami sebe ve věcech, ale to se vám nikdy nepoda­ří. Naopak se v nich ztratíte. To je osudem ega.

Lidé se mohou ztotožnit s různými věcmi a jsou při tom ovliv­ňováni svým věkem, pohlavím, příjmem, sociálním zařazením, módou, kulturním prostředím atd. To, s čím se ztotožňujete, sou­visí vždy s obsahem, kdežto podvědomé nutkání k identifikaci je strukturální. To byl nejjednodušší příklad způsobu, jak vaše egoic­ká mysl funguje.

Je paradoxem, že to, co udržuje naši tzv. konzumní společnost v chodu - hledání sebe sama skrze věci - nefunguje: Ego můžete uspokojit jen na velmi krátkou dobu, takže pořád chcete víc - víc nakupujete a víc konzumujete.

Ve sféře fyzického Bytí, kde existují naše povrchová já, jsou hmotné věci potřebné. Potřebujeme bydlení, ošacení, nábytek, ná­stroje, dopravní prostředky... Některých věcí si ceníme např. kvůli jejich kráse nebo pro výjimečnou kvalitu. Za hmotný svět bychom měli být vděční, ne jím opovrhovat. Každá věc má své Bytí, vzešla z věčného života, stejně jako všechny věci, bytosti, všechny formy, a na tomto světě hmotných forem je jen dočasně. Dávné ci­vilizace věřily, že všechno, dokonce i neživé předměty, v sobě mají ducha, a díky tomuto respektu byly mnohem blíže pravdě než my dnes. Pokud si svět zplošťujete myšlenkovými abstrakcemi, vzdáváte se možnosti zažít živost vesmíru. Většina lidí nežije ve skutečné realitě, ale v pojmové.

Pokud věci využíváte jen jako prostředky k sebezdokonalení a hledáte se v nich, nemůžete je dostatečně ocenit. A právě tohle je zvykem ega. Když se ego ztotožní s nějakou věcí, vytvoří si k ní vztah a začne mít pocit, že ji vlastní. To je základem ekonomic­kých struktur naší konzumní společnosti, jejichž jediným měřít­kem rozvoje je „stále víc". Neřízená honba za „stále víc" a neko­nečný růst jsou nemocí naší doby, která by se dala přirovnat k rakovinnému bujení. Jediným cílem rakovinných buněk je totiž také neustálé množení, bez ohledu na to, že by to mohlo zahubit organismus, jehož jsou součástí. Někteří ekonomové jsou tak po­sedlí neustálým růstem, že recesi raději říkají „záporný růst".

Většina lidí se během svého života přehnaně zabývá hmotnými statky. Hromadění věcí je jednou z vážných nemocí naší doby. Po­kud nejste schopni vnímat svou podstatu, život, kterým jste, bude­te pociťovat více či méně silnou touhu naplnit svůj život věcmi. Doporučuji vám, abyste svou pozornost cíleně zaměřili na svůj vztah ke hmotným věcem, a zvláště k věcem, které považujete za „své". Pokud svou vlastní cenu odvozujete např. od věcí, jež vlast­níte, budete muset být velmi ostražití a upřímní sami k sobě. Kte­ré věci vám dávají pocit důležitosti nebo výjimečnosti? Cítíte se méněcenní, když máte něčeho méně než ostatní? Mluvíte o svých věcech a ukazujete je ostatním, aby jste u nich stoupli na ceně, a díky tomu ze sebe měli lepší pocit? Naštve vás nebo rozčílí, když přijdete o vysoce ceněný předmět nebo když má někdo něče­ho víc než vy?

Jednoho dne, když jsem za ní opět přijel, našel jsem ji velmi rozrušenou, ba přímo rozčilenou. „Co se stalo?," zeptal jsem se. Zmizel její diamantový prsten, byl velmi drahý a ona k němu měla citové pouto. Tvrdila, že jí ho musela ukrást pečovatelka, která se o ni každý den několik hodin starala. Rozhořčeně mi vyprávěla, že nechápe, jak může být někdo tak krutý, a tohle jí udělat. Ptala se mě, jestli má nejdřív udeřit na tu ženu, nebo jestli má rovnou za­volat policii. Řekl jsem jí, že jí nemůžu radit, co má dělat, ale že by se měla zamyslet, jak důležitý je ten prsten nebo jakákoliv jiná věc pro její současný život. „Vy to nechápete," vysvětlovala mi. „To byl prsten mé babičky. Dokud jsem neonemocněla a neotekly mi tak příšerně ruce, nosila jsem ho každý den. Pro mě je to víc než jen prsten. Jak bych mohla zůstat v klidu?"

Rychlost, s jakou ze sebe svou odpověď vysypala, a zloba a roz­hořčení v jejím hlase byly důkazem, že ještě není dostatečně pří­tomná, aby dokázala vidět za tu událost, oddělit od ní svou reakci a obojí jen pozorovat. Její vztek a obranný postoj byly znakem toho, že je stále ovládaná svým egem. Řekl jsem jí tehdy: „Polo­žím vám teď několik otázek, ale neodpovídejte mi na ně hned. Snažte se najít odpovědi ve svém nitru. Po každé otázce se odml­čím a dám vám trochu času. A pamatujte, že odpovědi nemusí při­jít nutně jen ve formě slov." Tvrdila, že je připravená, tak jsem hned začal: „Uvědomujete si, že jednou byste ten prsten stejně musela opustit, a možná, že celkem brzy? Kolik času byste potře­bovala, abyste se na to dokázala připravit? ztratíte na hodnotě, když se ho vzdáte? Ovlivní ztráta prstenu to čím jste? Po posled­ní otázce bylo několik minut ticho.

Když znovu promluvila, její tvář už zdobil úsměv a zdála se být klidná. „Díky vaší poslední otázce jsem si uvědomila něco důleži­tého. Má mysl se mi nejdřív snažila vnutit, že mě to samozřejmě poškodilo. Pak jsem se ale znovu v duchu ptala sama sebe, jestli to skutečně ovlivní to, čím jsem. Snažila jsem se to procítit a nepře­mýšlet, a brzy jsem ucítila své Já, své Bytí. Nikdy jsem nic po­dobného necítila. Pokud dokážu tak intenzivně vnímat, kým Jsem, své bytí, pak jsem vlastně o nic podstatného nepřišla. Cítím to i teď - hluboký vnitřní klid a obrovskou živost."

„To je radost z Bytí", řekl jsem. „Můžete ji cítit, jen když pře­stanete myslet. Bytí musíte cítit. Nedosáhnete ho myšlením. Ego ho nezná, protože existuje díky myšlenkám. Ten prsten jste si jen ve své hlavě, v myšlenkách, nesmyslně spojovala se svým Já. Myslela jste si, že část vašeho Já je v tom prstenu.

Všechno, o co vaše ego usiluje a k čemu se připoutává, jsou jen náhražky Bytí, které není schopné cítit. Můžete si vážit věcí a starat se o ně, ale kdykoliv se k nim začnete cítit připoutaná, můžete si být jistá, že je za tím vaše ego. Ve skutečnosti však ne­jste připoutaná ke hmotné věci, ale k myšlence, která souvisí s Já', ,mě\ ,mně\ nebo ,moje\ Kdykoliv plně přijmete nějakou ztrátu, dostanete se za ego a pocítíte, kým jste - budete si plně uvědomovat své Já."

„Teď už rozumím Ježíšovým slovům, která mi až doteď nedáva­la smysl," dodala. „Tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť."

„To je pravda," souhlasil jsem. „Neznamená to, že byste nemě­la zamykat dveře, pouze to, že někdy je lepší se něčeho vzdát, než se toho zuby nehty držet."

Během posledních pár týdnů svého života viditelně slábla, ale její tělo bylo čím dál tím zářivější, jako by jím procházelo světlo. Vzdala se mnoha věcí, na nichž lpěla, mnohé z nich darovala té ženě, o níž si myslela, že jí ukradla milovaný prsten, a s každou z nich se prohluboval její pocit štěstí. Pak mi jednou zavolala její matka, že zemřela, a neopomněla zmínit, že našli její ztracený prsten v lékárničce v koupelně. Byl tam celou dobu, nebo ho tam vrátila pečovatelka? To se nikdy nedozvíme. Jedna věc je ale zřej­má: Život vám přináší takové situace, jež jsou nejlepšími příleži­tostmi pro rozvoj vašeho vědomí. Jak víte, že zrovna tohle - to, co právě prožíváte - pro svůj rozvoj nepotřebujete?

Je tedy špatné být pyšný na svůj majetek nebo závidět lidem, kteří mají víc? Ne tak úplně. Pocit hrdosti, touha po výjimečnosti, zdánlivé sebezdokonalení skrze získání „něčeho víc" a ztráta vlastní ceny kvůli „nedostatku něčeho" nejsou ani špatné, ani dob­ré - takové je prostě ego. Ego není zlo, jen nevědomí. Jakmile si ho v sobě začnete uvědomovat, dostanete se za něj. Ale neberte ho příliš vážně. Až si všimnete, že vás zase ovládá, zasmějte se tomu. Klidně i nahlas. Jak se jím lidé mohli nechat ovládat tak dlouho? Musíte si uvědomit, že ego není osobní. Pokud máte pocit, že je přebujelé ego jen váš osobní problém, snaží se vás o tom přesvěd­čit zase jen ego.

„Blahoslavení chudí duchem,'4 řekl Ježíš, „neboť jejich je Krá­lovství Nebeské." Co to ale znamená „chudý duchem"? Bez vnitř­ní zátěže, bez jakékoliv identifikace. A to nejen s věcmi, ale i s mentálními konstrukcemi, které v sobě obsahují jakýkoli pocit spojený s „já". A co je to slavné „Království Nebeské"? Prostá, ale hluboká radost z Bytí, která se objeví, když se přestanete s čímko­liv ztotožňovat a stanete se „chudí duchem".

To je důvod, proč odevzdání veškerých hmotných statků bylo na Východě i na Západě považováno za duchovní cvičení. Tím, že se zřeknete svého majetku, se však automaticky nezbavíte ega. To se bude snažit pojistit si svou existenci tím, že si najde jiný objekt identifikace, například mentální obraz sebe sama jako člověka, kterého nezajímají hmotné statky a tudíž je lepší a duchovnější než ostatní. Existují i lidé, kteří se vzdali veškeré­ho majetku, a přesto mají ego silnější než někteří milionáři. Jak­mile odstraníte jeden objekt identifikace, ego si rychle najde jiný. Je mu v podstatě jedno, s čím se ztotožní, hlavně že si zaji­stí další identitu. Snaha o nekonzumní způsob života nebo o spo­lečné vlastnictví jsou jen dalšími myšlenkovými formami, další­mi konstrukcemi, jimiž mysl nahrazuje identifikaci s majetkem. Díky nim se opět můžete cítit lepší než ostatní. A jak zjistíte po­zději, vidět sebe jako lepší a ostatní jako „špatné" je základním vzorcem egoické mysli, jednou ze základních forem nevědomí.

Jinými slovy, obsah ega se změnil, ale struktura myšlení, která ho udržuje při životě, zůstala stejná.

Jedním z podvědomých předpokladů je, že ztotožněním se s ob­jektem skrze fiktivní vlastnictví propůjčíte svému já pocit jistoty a trvanlivosti. To se týká především vlastnictví domů, a ještě více půdy, protože to je jediný majetek, o kterém se všeobecně předpo­kládá, že nemůže být zničen. Ale právě u vlastnictví půdy je ab­surdita vlastnění čehokoliv nejzřejmější. V dobách osidlování Se­verní Ameriky Evropany to byl pro její původní obyvatele zcela nesrozumitelný pojem. A tak o svou půdu přišli, když podepsali pro ně zrovna tak nesrozumitelné smlouvy. Oni to cítili jinak: pat­řili ke svému území, ne půda jim.

Ego má tendenci nerozlišovat mezi vlastnictvím a Bytím: Já mám, a tedy jsem. A čím víc mám, tím víc jsem. Ego sílí srovná­váním. Jak vás vidí ostatní, tak se na sebe díváte i vy sami. Kdyby všichni byli bohatí a žili na zámku, váš zámek a bohatství už by vám k posílení ega moc neposloužily. Pak byste se mohli přestě­hovat do malé chatky, rozdat svůj majetek, a získat tak novou identitu tím, že budete duchovnější než ostatní. Ostatní lidé jsou pro vás zrcadlem, které vám ukazuje, jak vás vidí. Obraz, který vám nabízí, přijmete jako svou identitu. Pocit vlastní ceny je vel­mi úzce spojen s tím, jakou cenu máte v očích ostatních. Ostatní vám dávají pocit „vlastního já" a pravděpodobně žijete ve společ­nosti, která spojuje hodnotu člověka s jeho majetkem. V případě, že neprohlédnete tuto kolektivní iluzi, jste odsouzení k doživotní honbě za majetkem s bláhovou nadějí, že se tak stanete hodnotněj­šími a celistvějšími.

Jak se ale zbavit připoutanosti k věcem? Raději to ani nezkou­šejte. Je to téměř nemožné. Jakmile se v nich přestanete hledat, vaše připoutanost zmizí sama od sebe. Zatím postačí, když své vztahy k věcem budete pozorovat a uvědomíte šije. Někdy si svou připoutanost k něčemu neuvědomíte, dokud o to nepřijdete a ne­pocítíte bolest se ztrátou spojenou. Jakmile pocítíte vztek nebo smutek, poznáte, že jste měli k dané věci silné pouto. Jakmile si začnete uvědomovat, s čím se ztotožňujete, identifikace s objek­tem ztratí na síle. „Jsem vědomí, které si uvědomuje svou připoutanost." To je počátek transformace vědomí.

Jak vidíte, mít- představa vlastnictví - je iluze vytvořená egem, aby si zajistilo trvalejší a jistější existenci, aby bylo výjimečné, oproti ostatním něčím zvláštní. Protože však skrze vlastnění něče­ho nemůže nikdy dojít konečného uspokojení, pohání ho ještě sil­nější touha, jež patří do struktury ega: potřeba mít stále víc, kterou můžeme nazvat „chtěním". Žádné ego nevydrží dlouho bez toho, aniž by chtělo ještě víc. Chtění totiž udržuje ego při životě mno­hem víc než vlastnění. Dá se říci, že pro ego je daleko důležitější toužit než mít, takže po chabém uspokojení z toho, co máme, vždy následuje touha mít víc, psychologická potřeba mít víc věcí, se kterými byste se mohli ztotožnit. Tato touha je pouhý návyk, ne skutečná potřeba.

Někdy se psychologická potřeba mít víc nebo pocit nedostateč­nosti, který je pro ego charakteristický, přenese na fyzickou úro­veň ve formě neukojitelného hladu. Lidé trpící bulimií si naschvál vyvolávají zvracení, aby mohli ještě víc jíst. Nenasytná je ale je­jich mysl, ne jejich tělo. Pacienti s touto poruchou příjmu potravy by se mohli vyléčit, kdyby se přestali ztotožňovat se svou myslí, navázali kontakt se svým tělem, a poznali tak jeho skutečné potře­by, nejen pseudopotřeby své egoické mysli.

Někdy ego přesně ví, co chce, a jde si bezohledně za svým -jako příklad extrémních případů lze uvést Čingischána, Stalina nebo Hitlera.

Síla jejich chtění vytvořila stejně silnou nepřátel­skou energii, která nakonec vedla až k jejich pádu. Bohužel při tom udělali sobě i obrovskému množství lidí ze života peklo. Ego má navíc mnohdy zcela protichůdné touhy. Každou chvíli chce něco jiného, nebo vůbec neví, co chce. Jen jedno ví jistě: nechce to, co je teď - přítomný okamžik. Výsledkem neuspokojených tu­žeb je pak neklid, nervozita, nespokojenost, nuda nebo úzkost. Chtění je strukturální a dokud ve vás zůstane tato myšlenková struktura zachována, žádné, ani jakkoliv velké, množství obsahu vám nepřinese trvalejší uspokojení. Někteří teenageři jsou trvale znudění a nespokojení, protože po něčem velmi intenzivně touží, ale nevědí po čem - jejich ego se ještě vyvíjí.

Kdyby šlo jen o uspokojení fyzických potřeb lidstva - vody, po­travy, příbytku, ošacení a základního pohodlí, nebyl by problém tyto základní podmínky zajistit všem lidem na planetě. Kdyby ne­bylo té šílené nenasytnosti a chamtivosti ega, zdroje by byly rozum­něji využívány ve prospěch všech. Kolektivní ego se projevuje ve světových ekonomických strukturách jako obrovské nadnárodní korporace - egoické entity, které spolu zuřivě bojují. Jdou si slepě a tvrdě za svým cílem, za co nej větším ziskem. Příroda, zvířata i lidé - dokonce i jejich vlastní zaměstnanci - jsou jen číslicemi v rozvaze, neživými objekty, které lze využít a odhodit.

Myšlenkové formy „já", „moje", „víc než", „chci", „potřebuji", „musím mít" a „málo" nesouvisí s obsahem, ale se strukturou ega. Obsah je zaměnitelný. Dokud u sebe nerozeznáte tyto myšlenkové formy, dokud zůstanou nevědomé, budete jim věřit. Budete od­souzeni se jimi řídit, tzn. odsouzeni k hledání, ale nenalezení cíle, protože když tyto myšlenkové formy fungují, žádné vlastnictví, místo, osoba nebo událost vás neuspokojí. Jinými slovy, dokud budou fungovat staré egoické struktury, neuspokojí vás žádný ob­sah. Ať získáte nebo zažijete cokoliv, nikdy nebudete šťastní. Vždy budete hledat něco lepšího, co vám bude slibovat ještě dokonalej­ší uspokojení, které by naplnilo prázdno a odstranilo pocit nedo­statečnosti, jež v sobě pociťujete.

Lidé na Západě sami sebe posuzují podle vzhledu svého těla jestli je silné, nebo slabé, nebo jestli je v porovnáním s ostatními ošklivé, nebo krásné. U mnohých fyzická síla, kondice a vnější vzhled určují pocit vlastní hodnoty, takže mnozí lidé se cítí nedo­stateční, protože vnímají své tělo jako škaredé a nedokonalé.

V některých případech je vnímaný obraz vlastního těla úplným překroucením reality. Mladé dívky se považují za příliš tlusté a hladovějí, přestože jsou skutečně štíhlé. Už nevidí své skutečné tělo. „Vidí" mentální představu svého těla, která jim říká: „Jsem tlustá," nebo „Ztloustnu." Příčinou této nemoci je přílišná identifi­kace s myslí. V posledních několika desetiletích došlo k dramatic­kému nárůstu případů mentální anorexie, což je důsledek stále většího ztotožňování se s myslí, stále hlubší egoické poruchy. Kdyby trpící touto nemocí nevěřili scestným soudům své mysli a dokázali se na své tělo podívat bez nich - nebo ještě lépe, cítit své tělo bez nich - začali by se uzdravovat.

Ti, kteří se ztotožňují se svým atraktivním vzhledem, fyzickou si­lou nebo výjimečnými schopnostmi, těžce ponesou, až se tyto vlast­nosti začnou ztrácet, což se následkem přirozeného procesu stárnuti stane vždycky. Až k tomu dojde, bude najednou ohrožena jejich vlastní identita, jež na zmíněných vlastnostech stála. Většina lidí od­vozuje od svého vzhledu podstatnou část své identity, ať krásu nebo ošklivost.

Abychom byli přesní, odvozují svou identitu od myšlenek spojených s „já", které si chybně spojují se svým mentálním obra­zem neboli představou svého těla, což není nic jiného než fyzická forma, kterou nakonec čeká stejný osud jako všechny ostatní formy - časově omezená existence končící zánikem.

Stejně jako je naše fyzické smyslové tělo odsouzeno zestárnout a zemřít, „já" dříve nebo později začne trpět. To, že se nebudete ztotožňovat se svým tělem, neznamená, že byste ho měli zanedbá­vat, opovrhovat jím a už se o ně nestarat. Pokud je silné, krásné a plné energie, užívejte si to a oceňujte tyto atributy - dokud trva­jí. Není také na škodu zlepšit svou kondici pomocí vhodné stravy a cvičení. Když si nespojujete své tělo s tím, kým jste, neovlivní vaši identitu nebo pocit vlastní hodnoty, když jeho krása vybledne a přestanete mít tolik sil, kolik jste mívali dřív. Faktem je, že když tělo začne slábnout, může skrze něj snáze pronikat světlo vědomí ze světa neviditelného Bytí.

Sklon odvozovat svou identitu od svého těla nemají jen lidé s krásnými, téměř dokonalými těly. Lidé se stejně snadno ztotož­ňují i s „problematickým" tělem a zrovna tak si vytvářejí svou identitu ze své nedokonalosti, nemoci nebo neschopnosti. Mohou pak o sobě mluvit a přemýšlet jako o „trpícím" touto nebo jinou chronickou chorobou nebo neschopností. Dostává se jim pak spoustu pozornosti ze strany lékařů i jiných lidí, kteří jim neustále potvrzují jejich identitu trpícího nebo pacienta. Oni se tak stanou na své nemoci podvědomě závislí, protože se stala nezanedbatel­nou součástí jejich já, toho, jak sami sebe vnímají. Nemoc se stala další myšlenkovou formou, se kterou se jejich ego může ztotožnit. A jakmile si ego jednou vytvoří svou identitu, bude se jí držet zuby nehty. Bude to asi znít neuvěřitelně, ale poměrně často se stává, že si ego ve snaze získat silnější identitu vytváří nemoci, a díky nim sílí.

Pokud si nejste jisti, jestli si vůbec nějaké „vnitřní tělo" uvědo­mujete, zavřete na chvíli oči a vnímejte, co se děje ve vašich ru­kou. Snažte se nezapojovat mysl. Bude vám pravděpodobně říkat: „Já nic necítím/' Také vás bude nejspíš nabádat: „Dělej raději něco zajímavějšího." Proto místo abyste se ptali mysli, zaměřte svou pozornost přímo do rukou. Snažte se vnímat jemné projevy jejich živosti. Jsou tam. Musíte se jen dobře soustředit. Zpočátku můžete vnímat slabé brnění, později v nich začnete cítit energii nebo nějakou aktivitu. Když svou pozornost v rukou chvíli podrží­te, váš pocit by měl zesílit. Někteří lidé k tomu ani nepotřebují za­vírat oči. Ucítí své „vnitřní ruce" už při čtení těchto řádků. Pak přejděte k chodidlům, zaměřte do nich asi na minutu svou pozor­nost, a vnímejte zároveň své ruce i chodidla. To samé udělejte i s ostatními částmi těla. Postupně zapojujte celé nohy, paže, bři­cho, hrudník atd., dokud nebudete vnímat celé „vnitřní tělo" na­jednou a cítit, co se v něm děje.

To, co nazývám „vnitřním tělem", je ve skutečnosti životní ener­gie, most mezi světem forem a sférou bez forem. Snažte se své vnitřní tělo vnímat tak často, jak můžete. Udělejte si z toho zvyk. Časem už ani nebudete muset zavírat oči, abyste ho cítili. Zkuste si, například, jestli ho jste schopní vnímat, když někoho posloucháte, jak hovoří. Možná vám to bude znít trochu jako paradox: když bu­dete v kontaktu se svým vnitřním tělem, nebudete se ztotožňovat se svým hmotným tělem ani se svou myslí. Jinými slovy, přestanete se ztotožňoval s formou, přesunete své vědomí od forem ke sféře bez forem, neboli věčnému Bytí, které je podstatou vaší existence. Uvě­domění si těla vás ukotví v přítomném okamžiku a uniknete díky němu ze zajetí ega. Je to také účinný způsob, jak posílit imunitní systém a sebeuzdravovací schopnosti organismu.

Trvalo skoro tři sta let, než si další slavný filosof uvědomil něco, co Descartes i všichni ostatní přehlédli. Jmenoval se Jean-Paul Sartre. Když se zamýšlel nad Descartovým výrokem „mys­lím, tedy jsem", uvědomil si, že „vědomí, které říká 'já jsem', není vědomí, které přemýšlí". Co tím přesně myslel? Když si uvědo­mujete, že přemýšlíte, toto uvědomění není součástí myšlení. Jed­ná se o zcela jinou úroveň vědomí - o vědomí, které říká „já jsem". Kdyby ve vás kromě myšlenek nebylo nic jiného, neuvědo­movali byste si, že přemýšlíte. Byli byste jako snílek, který neví, že sní. Ztotožnili byste se s každou myšlenkou, stejně jako se sní­lek ztotožňuje s každým obrazem ve svém snu. Mnoho lidí tak žije jako náměsíční, uvězněni ve starém, nefunkčním nastavení mysli, které neustále vytváří stejně šílenou realitu připomínající noční můru. Jakmile si uvědomíte, že sníte, probudíte se. Dosáhnete jiné úrovně vědomí.

Sartrův vhled má nedozírný význam, i když on sám byl stále ještě příliš ztotožněný se svou myslí, než aby si uvědomil všechny důsledky toho, co objevil: nově vznikající stav vědomí.

Odpověď začne být zřejmá, jakmile si uvědomíte, co je to ego a jak funguje. Když jsou zničeny formy, se kterými jste se zto­tožňovali a které vám dávaly pocit vlastního já, může to někdy vést i k zániku ega samotného, protože ego je ztotožnění se s for­mou. Když už člověk nemá nic, s čím by se ztotožnil, čím pak je? Když formy kolem vás zaniknou a zakusíte blízkost smrti, pak se vaše Bytí, pocit „já jsem", odpoutá od světa forem: duch už více není uvězněný v hmotě. Uvědomíte si svou pravou iden­titu, věčný Život, vše prostupující Bytí, Bytí za všemi formami, s nimiž se ztotožňujete. Uvědomíte si, že vaše skutečná identita je čisté vědomí, a ne formy, se kterými se vědomí ztotožňovalo. Je to cesta k „božskému klidu". Nejste „toto", ani „tamto" - jste pocit za „já jsem".

Toto probuzení však nezažije každý, kdo prožil nějakou velkou ztrátu, ne každý se přestane ztotožňovat s formami. Někteří lidé si okamžitě vytvoří náhradní představu nebo myšlenkovou formu, díky níž se začnou vidět jako oběť - buď jako oběť osudu, nešťast­ných okolností, nebo prostě jiných lidí. S touto myšlenkovou for­mou a emocemi s ní spojenými, jako jsou hněv, zášť, vztek nebo sebelítost, se velmi snadno ztotožní, a zaplní tak prázdné místo po ztrátě předchozích forem, o něž je připravila tragická událost. Ji­nými slovy, ego si vždy rychle najde nové formy, s nimiž by se mohlo ztotožnit. Skutečnost, že tato nová forma ho naplňuje smut­kem, ho příliš nezajímá. Má novou identitu a je mu jedno, jestli dobrou, nebo špatnou. Pravdou je, že nové ego je vždy strnulejší a nepřístupnější než to předchozí.

Když se vám stane něco strašného, mate dvě možnosti: buď se můžete snažit vzdorovat, nebo se tomu odevzdáte. Někteří lidé za-hořknou a stanou se zlostnými, jiní naopak soucitnými, moudrými a milujícími. Odevzdat se znamená vnitřně přijmout to, co je -otevřít se životu. Vzdorovat znamená uzavřít se - skrýt se v ulitě ega. Když se budete o cokoliv snažit ve stavu vnitřního vzdoru, který lze také nazvat negativitou, budete narážet i na vnější odpor. Vesmír nebude „na vaší straně" a nebude vás podporovat. Když jsou okenice zavřené, sluneční světlo nemůže dovnitř. Když se vnitřně odevzdáte, vytvoříte prostor novému vědomí. Až pak bu­dete chtít něco vykonat, budou vaše činy v souladu s Celkem a podporovány vyšší Inteligencí, nepodmíněným vědomím, s nímž se spojíte, jakmile otevřete své nitro. Svět - lidé i události - s vámi pak budou spolupracovat a vyjdou vám vstříc. Budou vás potkávat „šťastné náhody". Když nebude možné na situaci nic změnit, zůstanete v hlubokém vnitřním klidu, který jste zakusili už při odevzdání. Zůstanete ve spojení s Bohem.