Archív Andělů bez hranic

Kapitola 1: Vesmírné bytosti

Dřív, než začnu psát o možnostech jednotlivých bytostí ve vesmíru, ráda bych naznačila, z čeho všeho můžou být bytosti stvořené.

 Třeba vám teď zcela obrátím představy o vesmíru,ale věřte mi nebo ne rozměry stejně jako čas, ve skutečnosti nejsou jen nádobou, jen místem, kde věci existují. Ony samy jsou energiemi, jsou hmotou, ze které vznikají bytosti stejně jako vznikají z látek světla nebo tmy.Jedenáct energií rozměrů, nebo se jim taky často říká struny rozměrů, se slévají za vzniku další energie a tou je čas.Čas nelze jen tak zastavit, protože by to rozhodně způsobilo nemalé patálie,ale lze ho jako každou energii zahustit nebo zředit (podle speciální teorie relativity dokonce existuje pro zředění času speciální termín a tím je „dilatace času“ při vysokých rychlostech.).

Takže většina bytostí našeho vesmíru ačkoli je tvořená převážně ze světla (tj. láska,pravda, požehnání…) nebo z temnoty, obsahuje v sobě i struny času a rozměrů. Tím se chci dostat k tomu, že tím jak entita obsahuje všechny tyto energie, vytváří sama v sobě i okolo sebe svůj vlastní rozměrový prostor a stejně tak si vytváří i svou vlastní budoucnost, minulost i současnost. No ono to jinak ani nejde, protože kdo jiný by vám vytvořil vaši budoucnost, když ve svém vlastním prostoru jste pouze vy?

Vlastně to tak i začíná.Když bytost vzniká a odděluje se od svého mateřského celku, vytváří si nejdříve ona sama svůj vlastní prostor a čas,aby se od rodiče vůbec uvolnila.Potom si bytost z energií, které jsou ji dány, vytváří svoji první podobu, svoji první formu. Ta první forma se často podobá formě mateřské bytosti,ale nemusí tomu tak být. Pak bytost začíná poznávat vesmír a ruku v ruce s tím začíná i tvořit.

 Nejdříve si tvoří vlastní formy svého Já, tzn. může se transformovat do jiných tvarů. Ovšem ten tvar, ve kterém se nachází v daném okamžiku nemusí být jen jeden. Bytost se může rozdvojit, roztrojit atd atd. Tím vlastně sama ze sebe tvoří další bytosti, další formy svého Já, které můžou mít svoji vlastní individualitu a stát se tím samostatnými bytostmi,ale zároveň jsou pořád ještě součástmi vyššího původního celku. Abych to tak přirovnala, koluje v nich stejná a tatáž krev…..i když třeba je těch forem tolik, že tvoří celý vlastní národ či svět.Vytváří se tak vlastní vesmír dané bytosti.

A tak bytost funguje. Má ve svých rozměrech vytvořený vlastní svět, vlastní vesmír s výčtem svých podob, forem a tvarů. Ona sama přitom nad ním bdí a je každým okamžikem všemi svými formami současně. Ono je to těžký na představu, že jste zároveň stromem, živočichem i člověkem a ještě mnoha dalšími bytostmi,ale opravdu to tak funguje. Andělé jsou každý mžik svého bytí zároveň všemi svými formami. Většinou je to udělané tak, že formy a tvary uvnitř daného světa fungují spolu podle nějakých obecných pravidel, které to tam drží v rovnováze aniž by se nad tím samotné vyšší vědomí musela nějak extra zamýšlet. Je to podobné jako s lidským organizmem. Vaše buňky a orgány fungují samy podle fyzikálních a biologických pravidel a vše ve vás vlastně řídí vaše podvědomí. Tak je to i tady, anděl bdí nad všemi svým podvědomím a jeho vyšší vědomí může vstupovat do jednotlivých svých forem jen pokud se mu samotnému zachce, nebo pokud ty dané formy prochází něčím těžkým, nebo se v nich něco vychýlí z rovnováhy. Zásah vyššího vědomí anděla je pak jasný.

Tak takhle to funguje s vesmírem uvnitř anděla. On je svým časem, je svou budoucností i minulostí a uvnitř něho fungují pravidla daná jím. Nikdo jiný nemůže zasáhnout do jeho bytí nebo do jeho světa. Nikdo jiný nemůže změnit jeho budoucnost, nemůže ho ranit, nebo vlastnit, nebo zničit. To nejde, protože jakmile se dotknete povrchu jeho těla, povrchu jeho teritoria, už tam platí pravidla, která si určuje jen on sám a nikdo jiný do nich nemůže bez jeho souhlasu zasahovat. To by bylo jako byste chtěli,aby voda nebyla mokrá.

Jenže anděl má i své vnější formy. Funguje i zvnějšku. Setkává se s jinými anděly, pomáhá ve společných projektech. Sám také patří do vyššího celku, nad kterým bdí zase jeho rodič, teda ten z kterého vznikl naopak on.

 Navíc anděl nemusí mít jen jednoho rodiče a také nemusí zůstat celé své bytí sám. Andělé také často žijí v párech, navzájem smíchávají svoje energie a tvoří děti, které mají smíchané vlastnosti, smíchané kvality obou rodičů.Přitom pohlaví andělů je libovolné. Je pravda, že některé energie jsou jemnější než jiné a jiné zase silnější, bojovnější a to ovlivňuje i většinu forem, ve kterých se daný anděl může nacházet. Ale to nic nemění na tom, že andělé jsou oboupohlavní, můžou se tedy podle libosti měnit na mužskou formu nebo na ženskou formu. Mají v sobě obojí a mění si to podle toho, jak chtějí a jak se jim to hodí.

Podle toho, co mi bylo ukázáno pak samotné spojování andělů probíhá tak, že první anděl obklopí svým světlem, svými energiemi druhého anděla a druhý anděl obklopí těmi svými zase prvního anděla, tak na krátko vzniká celek, kde se neví, kde končí jedna bytost a kde začíná ta druhá. Pozemské milování mezi lidmi toto symbolicky kopíruje. Při tomto spojení, kdy jsou na chvíli oba jeden celek, se z tohoto celku odděluje ona nová bytost, ono dítě a má vlastnosti a kvality obou z rodičů.

…mno teď jsem to popsala dost technicky. Ale i mezi anděly se stává, že jednoho z nich začnete velmi milovat, jste k němu přitahování o něco víc, než k ostatním a pak s ním utváříte rodinu. Přitom,ale tahle vnější rodina ničím neruší svět, který jste vytvořili uvnitř sebe. Spíše naopak, nová rodina a promíchávání energií vás obohacuje, takže ve vašem světě můžou vznikat další nové formy a pomáhat těm starým udržovat rovnováhu v něm. A stejně tak i vaši budoucnost si rozhodujete pouze vy sami. To je prostě území, kde máte hlavní slovo vy.

Takže pokud jste si mysleli, že andělé jsou nějaké napůl mýtické bytosti, jejíchž chování a pohnutky nemůžete pochopit. Nebo že jsou jen energiemi bez citů a emocí, pak jste se hluboce mýlili. Všechny entity ve vesmíru fungují podobně a mají hluboké vášně a city. Ostatně všechny city jsou energie a ty dovedou být tak silné, že by leckoho položili na kolena.

Každá bytost vytváří všechno ve svém okolí a zároveň vytváří všechno uvnitř sebe. Ona je přitom středem svých forem, v jejím Já se střetávají čas, hmota i rozměry, takže budoucnost, minulost, světlo i tma jsou pouze jedno, jsou jedním celkem, jsou Jedním v nás, protože tento celek je součástí Boha. A nikdo jiný z vnějšku je nemůže řídit. Něco jako náhoda se tu vůbec nevyskytuje a osud se tu rovná Já té dané bytosti. Ale přitom žádná z bytostí není sama, protože všichni jsme částmi Jednoho a tak jsme spolu spojení.

Kapitola 2: Pravda

Když si lidé začnou číst v mém blogu, nebo si se mnou psát, stává se mi, že se najednou vyjadřují ve smyslu : „Ale ty říkáš tohle a tamty tohle a co je vlastně pravdou. Já hledám pravdu.“

Jenže abyste našli pravdu, musíte ponejprve najít sami sebe. To už vám nikdo neřekl. Pravda je nerelativní a jediná ve vesmíru, která je. A kupodivu je jednoduchá a máme ji každý přímo pod nosem. Problém současných lidí je však v tom, že ji nedokáží vidět. Každý z nás vidí jen malý kousek z ní a domnívá se, že už viděl všechno a zná toho tolik, že nic jiného krimě toho, co zažil, neexistuje. Ale ve skutečnosti existuje nekonečně mnoho dalších věcí, jejíchž existenci my vůbec netušíme a ani si je nedovedeme představit. Nehledě na to, že existuje nekonečně mnoho vesmírů, protože existuje nekonečně mnoho možností, jak vesmír stvořit a exituje nekonečně mnoho věcí, entit, hodnot, protože existuje nekonečně mnoho způsobů, jak je udělat.

A tak přicházíme k tomu, že člověk, který hledá neměnnou a konstantní pravdu, ji rozhodně nemůže najít v podobě, ve které je jím očekávána. Naopak pokud je mu pravda nějakým způsobem ze zhora zjevena, otočí se k ní zády a dělá nevidomýho, neslyšícího. Nakonec ani nepochopí, že je mu pravda ukázána a ukazována každým kouskem jeho života a slepě obviňuje anděly a Nejvyššího z toho,  že na něho zapomněli.

A tak se chci zeptat: Co vlastně čekáme? Co hledáme každým kouskem svého já? Čeho je nám neustálý nedostatek a kolem čeho se točí celý dnešní svět? Dospělý soudobý člověk, tedy ironický materialista... anebo si my aspon myslíme, že každý dospělý by měl takový být.... by vám, odpověděl, že jsou to peníze. Jenže padla kosa na kámen. Naprostá většina velmi bohatých lidí má se svojí existencí mnohem větší problémy než člověk chudý, můžeme si o tom přečíst v novinách prakticky každý den. Tím pádem se nemusíme dále zabývat otázkou majetku, protože je jasný, že je pro člověka nakonec naprosto nedostatečnou náhražkou něčeho mnohem podstatnějšího.

Hádáte , co to je?

Ještě to nemátě?

Prozradím vám to.

Možná, že to nakonec bude znít velmi otřepaně a pro mnoho z vás jako kýčovitý blábol, ale pravdou opravdu je, že ve svém životě toužíme ponejvíce po lásce.

Mno ted se může ozvat další velká skupina lidí, kteří mi budou tvrdit, že láska je pomíjivá, že člověka jen na chvíli omámí a po nějakých deseti letech manželství vypadá život úplně jinak.

Jenže to je tím, že si lidé skoro vždycky pletou lásku se sexuálním pudem. No ne že by v sexuálním pudu nebylo hodně lásky, ale ta se týká něčeho úplně jiného, než do od ní očekáváme. A navíc kdyby se láska omezovala je na věci mezi mužem a ženou, byla by tak trošku ohraničená, omezená, malá, že?

Ale ona je mnohem větší, než si dovedeme představit.Vlastně je láska úplně ve všem, protože skutečná láska nepochází vůbec ze Země a přece je její součástí, nepochází ani z našeho vesmíru a přece je jí celý prostoupen. Skutečná láska je důvod existence všeho stvoření, je to Nejvyšší Stvořitel Sám.

Teď někteří z vás na to zůstanou koukat jako na zjevení a budou si říkat, že už je to dávno známá fráze, kterou říkal už i Ježíš. Jenže co ta fráze vůbec znamená? Jak ji jde vysvětlit? A jde ji vůbec nějak vysvětlit?

Tak trochu ano i tak trochu ne. Když jsem před půl rokem psala pojednání o andělích a dala jsem do něho, že láska je jedna z prvních bytostí ve vesmíru, trošku jsem se mýlila. Tenkrát jsem nechápala, co to vlastně je a že to není jen jakási růžová energie, pomocí níž lze ničit temnotu, ale že je to něco tak trochu jiného.

Skutečná láska nemá barvu a nemá jméno. Nelze ji nijak jednoduše pojmenovat, neboť je nejsytěší, nejstarší a nejpravdivější podobou Nejvyššího, Jednoho. Láska je nejvyšší a nejnižší ze svoření, prolíná vším a překonává všechno. Proč? Protože dokonce i démoni ji cítí. Protože dokonce i ďábel sám je z ní stvořený. V dobách, kdy nebylo nic, byla jen láska sama v sobě uzavřená do jednoho hlubokého zrna, z něhož vzešlo celé stvoření.

A tak láska zůstala i dnes základní limfou tohoto vesmíru, jeho krví, životní mízou. Spojuje světy i vesmíry i dimenze. Má mnoho forem a mnoho podob a nelze ji jen tak odhodit, zničit, přejít jako nic. Když jsme zoufalí, oblékne na sebe podobu naděje. Když se chvástáme, oblíkne na sebe podobu strachu. Dokonce i když nenávidíme, je naše nenávist jen jejím dalším převlekem. Existuje všude a ve všem. Jen my ji neuznáváme, protože si myslíme, že my sami ji nejsme schopni, nebo že si ji dokonce nezasloužíme. Jenže to je kravina. Dokonce i život sám je obrovskou obdobou lásky, je to dar, kdy nám Nejvyšší dává sám sebe, proto abychom se mohli zlepšit, obrodit do vyššího stavu svého Já.

Proto je také celkem fuk, v co věříte. Věříte-li, že vůbec existujete a že žijete a snažíte-li se být laskaví a postarat se o ty, které máte rádi, pak věříte v Boha a je fuk, jestli na krku nosíte medajlónek s křížkem nebo kravské ucho. Vždy budete v jednotě s Bohem a on vás nikdy nezradí. Čím víc milujete, tím víc z jeho světla, tím víc z jeho samotné podstaty v sobě chováte a to je přece to nejkrásnější, že?

Neexistuje způsob, jak by vás mohl zradit a opustit a také neexistuje způsob, čím by vás mohl potrestat. Jeden Nejvyšší je Stvoření Samo. On je Láska Samotná. Logicky Láska je Stvoření Samo. Proto ke stvoření plného nového člověka je potřeba lásky Země, tedy milování a pak lásky nebe, tedy život v laskavé a milující rodině, výchova.

I já sama vím, že tvořím-li nové povídky, romány, hrdiny, ve svém tvoření je miluji. A ať je dílo sebepovedenější nebo sebezpatlanější, ono samo mě nikdy nemůže zklamat. Já ty hrdiny vytvořila a ať jsou sebešílenější, vždycky jsou součástí mne a vždycky je budu milovat. A stejně tak je to i s mým životem. Ikdyž mě teď čeká zkouškový a tak trochu z toho šílím, je to součást mého života. Já si svůj život tvořím a tvořím si i tuto jeho součást, vztah k ní a vím, že at nadávám jakkoli, mám to tam hrozně ráda a bez tý školy bych to nebyla úplná já.

A stejně tak je to i se vším. Jak byste chtěli, aby vás Bůh neměl rád, když vás sám vytvořil? Vždyt je to nesmysl, nemít rád něco, co jsem stvořil.

A stejně tak platí i opak toho všeho. Na netu jsem se potakala i s lidmi, kteří dlouho studovali různé knihy a filosofie a kdo ví co ještě, ale neměli vůbec páru, o čem že jim to vůbec mluvím. Mysleli si, že když prostudují všechny staré spisy anebo budou celé dny meditovat a bojovat se zlými duchy, jsou nejpovolanější k tomu, znát Vesmírnou Pravdu a posílají mě do háje, protože jim tvrdím něco jiného.

Jenže čtení všelijakých takových spisů nestačí. Tím se jen víc a víc oddělujete od lásky a uzavíráte sami sebe do jakéhosi kruhu zastaralých ideí a myšlenek. Skutečná víra tkví v neustálém kontaktu se vším, co vás obklopuje. Tkví v lásce ke všemu, co vás tvoří a čím jste sami. Tkví v lásce ke každému jedinci, ke každému kameni, ke každému stromu a zvířeti, které potkáte. Jen tak budete schopni dělat zázraky.

To je skutečná víra. Odevzdáváte se Všemu, Co Je a stáváte se Tím Vším vy samy. Jste součástí Boha a jste Bohem samotným. V dobách, kdy jste nejistí, požádejte o pomoc a buďte si jistí, že k vám přijde. Pokud jeho pomoc nezaregistrujete, pak je to jen tím, že nejste schopni ji vidět či pochopit, není to tím, že by vám nepomohl.

Nemluvím teď samosebou do větru. I já ho hledala i mě se musel zjevit i já s ním mluvím, jinak bych nic z toho, co píšu teď, nevěděla. Někdy jeho pomoc vyloženě cítím fyzicky, chopí se mého těla a najednou už svoje chování neřídím já, ale někdo jiný. Což se mi konkrétně stalo, když jsme měla v hodině sociální komunikace přednášet o soudobém světu a víře v anděly. Jako každý jsem samosebou byla před obecenstvem nervózní, a večer předtím jsme s Nejvyšším mluvila a řekla mu, že potřebuji helfnout. No a když jsem tam začala mluvit, tak najednou už prostě, jako bych přímo věděla, co říct a kde udělat pauzu a vůbec. Byla jsem jako v tranzu, mluvil ze mě někdo jiný. A ta přednáška , ačkoli trvala dvakrát déle, než měla, měla úspěch.

Když mi onen večer sděloval, že je láskou samotnou, nejdřív mě nechal pocítit, kým je a bylo to tak silný, jako by mi z hrudi vycházelo celý tornádo světla a citu. Pak když jsem se ho zeptala, co je mezi mnou a mým hvězdným mužem, protože láska, která je mezi námi trvá už deset tisíc let a nezničí ji ani ohen ani smrt, Bůh odpověděl:

„Já.“

...čímž mě dost pobavil, protože má fakticky pravdu.

Ted když si občas řeknu, že mám něco ráda, vzpomenu si zároveň, že mám to něco „Boha“, jako ekvivalent pro ráda... A čím víc mám ráda, tím víc mám Nejvyššího u sebe.

Ale zase na druhou stranu mít rád takovým způsobem je něco trošku jiného, než okukovat kluky okolo sebe a trávit každý den hodinu před zrcadlem, proto abych se líbila svému současnému vyvolenému. Ačkoli i v tomhle musí být kus lásky, přijde mi to takové, postrádající podstatu věci.

Takže teď se vás zase zeptám: Co je podstatou, pravdou vesmíru?

Myslím, že každý z vás je schopný odpovědět sám.

Nepotřebujete se někomu klanět a nepotřebujete utrácet peníze za další a další zasvěcení. Potřebujete jen milovat a naučit se milovat celým a celým srdcem. Tím najdete sami sebe a pravdu, z které jste vy sami stvořeni.

A pokud vám to nejde tak hladce, tak je tu vždycky někdo, kdo vám podá pomocnou ruku. Od toho jsme přece lidi, abychom si pomáhali, že jo?

Mějte se krásně!! Čus!!!

Kapitola 3: O smrti

Proč bych měla psát o smrti? Vlastně mě k tomu tak trochu inspiroval jeden můj spolužák ze školy.Je to rozený pesimista a vyloženě si libuje v tom, že on je jako ta mocná zlá smrt…No jo, jenže…už vás to určitě taky napadá…ono je to všechno úplně jinak.

Dřív, než se dostanu k vysvětlování, povyprávím, jak jsem na to sama přišla.

Bylo to asi před měsícem. Začaly se ke mně dostávat zprávy od lidí z mého světa, od mých lidí, jimž jsem králem.První ke mně přišel jednou večer Samain, můj pobočník a za ním si to trádovali další tisícovky.Bylo to v době, kdy jsem cosi řešila a Samain a ostatní mě přišli podpořit. Zjevili se mi uvnitř hlavy tak detailně, že to prostě nešlo považovat jen za představu.Samain mě samo sebou uklidňoval, že u nás na planetě všechno funguje tak jak a že oni jsou v pořádku a zkrátka, že si nemám dělat tak velké starosti, jak jsem si dělala.Jenže v tu chvíli jsem si odněkudsi a nějaksi vzpomněla i na svého druhého pobočníka, prostě jsem to najednou věděla, že jsou dva.

„A kde je Samaen?“ zeptala jsem se.

Samain se možná trochu zarazil, možná ne,ale řekl mi jen toliko, že se zrovna nenachází v domovském světě.Mno byla jsem nakonec tak strašně šťastná, že mě můj lid přišel podpořit, že jsem se dál nevyptávala a rozhodla jsem se ho sama najít.

O pár dní později, kdy jsem se s ním už dvakrát v mysli pokusila spojit a skutek utek,už mi to začínalo být trochu divný.Jediný tvar, ve kterém jsem ho celou dobu viděla, byl studený a tuhý jak kámen.Nakonec jsem se dostala do některých síní svého zámku v mým původním světě a tam jsem potkala několik ze svých lidí. Zvláštní bylo, že mi většina z nich tvrdila, že jsem „ve smrti“.No jelikož cestuji pomocí myšlenek, které se pak vracejí do mého mozku a ten to všechno musí nějak zpracovat, divila jsem, o čem to vlastně mluví.Snažila jsem se jim vysvětlit, že ještě nejsem mrtvá, že taky žiju, jenže o pár dimenzí a několik světelných let daleko.

Jak jsem teda šla tím zámkem, nakonec jsem znovu spatřila Samaenovu podobu, ovšem už po pár slovech, se z jeho těla vylinul černý dým a zhmotnil se přede mnou démon. Udělal to v podstatě sám s dobrovolně,aby mi mohl ukázat, že tahle cesta hledání Samaena není zrovna ta pravá.Pak odešel a mě zase zbylo jen nehybné tělo.Ve mě samo sebou hrklo. Okamžitě jsem zavolal Samaina,aby mi pomohl s ním něco udělat, probudit ho znovu k životu. Pro krále je strašlivý, když by měl ztratit některého ze svých lidí, vždyť jsem je stvořil kdysi ze svýho vlastního Já, jsou mými dětmi…

Samain pak sám, když přišel a sklonil se nad tělem, trochu zavrtěl hlavou a řekl,ať druhého hledám ve smrti.Tam teď jeho duše bdí. …a taky, že tam odešel dobrovolně.No, naštvala jsem se. Vydala jsem se hned do smrti, jak jsem našla cestu tam, to já fakt nevím,ale bylo mi to v tu chvíli fuk. Rychle jsem nakráčela do poměrně temného tunelu a měla jsem dojem, že tam tekl nějaký potok či tak,ale nevím, nevšímala jsem ti toho.

Samaena jsem našla na konci toho potoku. Díval se nad sebe na temnou oblohu naplněnou šíleným množstvím hvězd a vypadal tak trošku nervózně a zamyšleně.Tu jeho zamyšlenost jsem hned přerušila. Byla jsem tam ve své mužské světelné podobě, takže moje výška byla o hlavu větší než výška jeho duše. Chytla jsem ho za éterickou košili, kterou měla jeho duše na sobě a začal s ním třást. Přitom jsem důrazně vysvětloval, že potřebuj,aby byl doma v klidu a bezpečí a ne aby vyváděl takový pitomosti, jako nakráčet sem do smrti!

Samaen se na mě zprvu díval dost udiveně, pak dostal výraz dítěte, na kterého někdo neprávem křičí, když ono bylo přece hodné.

„Chtěl jsem ti jen pomoct, můj pane. Chtěl jsem ti být blíž,abych ti mohl pomoct.“

Jenže na mě tohle fakt nezabralo, protože asi den před tím se mi stalo ráno v autobuse, že mě kontaktovala duše jednoho úplně neznámého kluka, co tam nastoupil. Ta duše byla samo sebou z mého světa a brečela na rameni té mojí duši s tím, že mi chtěla být blíž a tak sem přišla,ale tady je to strašlivě těžký a ona trpí…

Takže když mi tohle Samaen řekl, naštvala jsem se ještě víc.

„Copak nevíš, že Země je na tohle příliš nebezpečný místo?!“

„Omlouvám se, můj pane.Nechtěl jsem ti  způsobit bolest.“

„Tak se vrať laskavě do svýho těla!“

Jenže jak se tak Samaen obracel k cestě zpátky, něco mě napadlo. Proč o mě tvrdili, že jsem ve smrti?Po pravé straně, na konci tunelu, byla taková dehtově černá zeď, nebo závěs, nebo díra…je těžký popsat to lidskými slovy. Otočila jsem se k tomu a jednoduše tím prošla. Normálně sama jsem se divila, co tam na druhé straně na mě čekalo. Jakmile jsem tím protáhla hlavu, usmál se na mě kníže Camael, můj hvězdný otec.Prošla jsem celou bránou, to netrvalo ani vteřinu a ocitla jsem se v síni našeho chóru.Camael jako obvykle bděl u svého trůnu, kolem byly světelné budovy a zahrada, nad námi černá obloha mezirozměrovosti.Všechno normální…A pak mi to došlo. Smrt, to byla jen brána z rozměrů mého světa do mezirozměrovosti, kde dlí světelné pluky a armády chórů.Ahaaa….

Jenže to v tu chvíli nebyl můj problém.Upřímně řečeno padla jsem na kolena, páč to se mnou dost zmítalo, to všechno. Poprosila jsem otce, zda by mi nemohl poradit ohledně Samaena a mých lidí. Jak bych je jen mohla nechat lítat po vesmíru a vystavovat se nebezpečí, aniž bych si s tím nedělala starosti?!!!!!!!!!

Otec mi vlídně jako vždycky vysvětlil, že i oni přece nají právo poznat vesmír a protrpět si svoji bolest.Jsou přece kusy ze mě samotného, tak to nemůžou být takové padavky aby to nezvládli.A já s nimi budu,ať by byli kdekoli,vždyť on je taky pořád se mnou.Už v té chvíli, kdy mluvil, už jsem věděla, co chci udělat a co mám udělat.

Poděkovala jsem otci za radu a šupem jsem se vrátila skrze smrt do svých rozměrů.Tam na mě pořád ještě čekal Samaen. Pokynula jsem na něho a usmála se.

„Tak pojď.“

Možná trochu váhal, možná ne. Chytla jsem ho za ruku a skrze smrt jsem ho vytáhla do mezirozměrovosti. Jakmile každá z částí jeho duševního těla prošla ven, obalila se hned jinovatkou světla.A pak když tím prošel úplně celý, vyšlehlo z jeho nitra obrovské bílé světlo.Narostla mu křídla obalená světelným peřím, na čele se mu objevila čelenka našeho chóru. Celý zbělal, jak se měnil ve světlo, až se nakonec plně transformoval do formy, kterou nosíme v Camaelově pluku.

Vypadal trochu překvapeně, tak jsem se usmála a říkala mu něco v tom smyslu, že teď ví, jaké to je transformovat se do světelné formy. Zeptala jsem se ho, kam teď chce jít a on že samozřejmě se mnou. Že mi chce pomoct.Tak jsme se rozloučili s otcem a oba jsme prolétli vesmírem.Když jste ve své světelné formě, tedy jste sami světlem a můžete se pohybovat nezávisle na rozměrech a času, tak se vesmír nejeví zas tak obrovský.

Nakonec jsme se ocitli v rozměrech snění a tam jsem ho nechala, protože tam sama často pobývám, takže se ještě uvidíme.

Zdá se vám to jako pohádka?Celý vesmír je plný různých příběhů a ty skutečně pravdivé jsou tak podivné, že překovají všechny pohádky našeho světa.

Ale zpět ke smrti.Určitě i vás už napadá, že ačkoli je vroubená černým závěsem, žádná temnota v ní není. Je to jen brána mezi rozměry ve kterých se nachází určitý svět a světelnou mezirozměrovostí.

U té brány dochází samozřejmě k transformaci vaší podoby. Tělo, které obýváte v určitém světě se skládá z hmoty onoho světa, tudíž je tato hmota limitována a může existovat pouze v těch daných rozměrech, kde se ten svět nachází.Dokonce i každý fyzik, kdo zná Einsteinovu teorii relativity, vám potvrdí, že s rychlostí se hmotnost daného tělesa neúměrně zvyšuje, takže je pro hmotný objekt nemožná opustit naše rozměry, dostat se z vesmíru okolo Země pryč.Hmoty je totiž s těmi danými rozměry provázána v pevný klubíčko, takže je nemůže opustit. Ovšem pro ducha, který onu hmotu vytváří je to celkem jednoduché. Prostě nechá svoje tělo v tom daném světě… to zanechání je pak v každém světě zařízené jinak…a po přechodu skrze bránu se jeho duševní energie transformuje ve světelnou a může se pohybovat mezi rozměry a může jít kamkoli se mu zachce.

Podobná brána neexistuje přitom jen jedna a na jediném místě.ve skutečnosti ji má každý ve svém nitru v místě, které obývá jeho duše. U každého toto místo vypadá jinak. U mě to vypadá, jako hladina jezera nad níž se sklání nebe plné hvězd, zvláštní je, že tam nemám ani žádnou černý vroubení nebo tak. Když se nadnesu nad hladinu, jednoduše tam už na mě čeká některá z mých světelných forem, některé světelné tělo a já si ho obléknu. Nic složitého v tom není. Ostatně jak jinak bych se mohla pohybovat vesmírem, kdybych nějak podvědomě netransformovala svoje myšlenky na světelná těla a tak podobně?Přitom svoje pozemské tělo plně opouštět nemusím,ani neupadám do nějakých kómat či co. Používám totiž bránu, která je uvnitř mě a ne tu tunelovou, která vyžaduje už plnou transformaci.

Takže smrt nakonec není vůbec tragická a ani nijak fantastická, ani temná a útrpná. Jsou to úplně normální dveře skrze vesmír. Když jste ve smrti jednoduše to znamená, že jste zrovna ve své světelné formě. Proto mě moji lidé říkali, že jsem ve smrti. Přišla jsem tam ve svém světelném těle, protože jinak bych se jen pomocí myšlenek k nim nedostala. Když jste v životě, jste ve formě, kterou obýváte zrovna teď.

Další věc jsou andělé smrti. Jednoho z nich jsem před pár měsíci viděla. Vůbec nevypadal jako kostra a neměl sebou ani kosu. Tenkrát jsem nevěděla, co vím teď, takže jsem na něho zaútočila, ve snaze chránit lidi, ke kterým šel.Přimáčkla jsem ho k něčemu pevnému…tedy k pevným myšlenkám a přitiskla mu svůj meč ke krku.Byl chudák z toho celý vyšokovaný. Jen tak tak vytáhl z kapsy dvě stvrzenky na daná jména. Když jsem viděla, že to má všechno povolený a že je to OK, nechala jsem ho být. NO vlastně jsem ho nechala taky protože že se tam objevil jeden z mých strážců a naznačil mi, že je všechno OK.Takže andělé smrti nejsou ani přísní ani zlí. Jsou vlastně velmi hodní, protože nám pomáhají přejít přes ten šok z transformace.

Mému lidu je pravý účel smrti zřejmě znám, proto v mém světě takoví průvodci nejsou,ale tam je to i se zanecháním těla a tak trošku jinčí a tak.Já sama jsem naprostou většinu toho zapomněla ve svém dlouhém pobytu tady na Zemi a tak se to musím všechno znovu učit.Ale jsem za to ráda.

Tak co, pořád se bojíte smrti?

Kapitola5: 5.dimenze

od : jen...my*

Ty, já a mnoho dalších už žijeme paralelně ve čtvrté dimenzi ...je to dimenze snů a hudby ...také už navštěvujeme onu pátou, ...ve snech, ...v mostu přes čtvrtou dimenzi. Zatím si moc nepamatujeme, neboť není přímá spojka mezi třetí a pátou dimenzí, je jen přes čtvrtou, přes sny - kde už také i platí, že naše sny, už dávno sny nejsou!!! Totižto, když jsme vzhůru, tak si pamatujeme jen sen, ale ne to, kam ze snu jsme šli ...je tu však OBRAT, který často cítím a to ten, že se jasně TADY cítím jako ve snu!!! ...to znamená, že je mě více a více TAM*** Fyzická paměť třetího rozměru je schopná zachytit pouze TOTO* Ale nicméně stačí, že to VÍME, to je totiž základní CIT***  Udělaly jsme Kvantový skok!!! ...naše ego s Láskou a Krásně umírá***

zdroj: www.cestydusi.cz

Něco ode mne - Energie rozměrů

Kamarádka mě před několika dny poprosila, jestli bych nemohla blíže popsat věci, které se týkají pátého rozměru a naše stoupání k němu. Abych se k tomu blíže dostala ráda bych napsala, co pod pojmem rozměry vidím já.

Rozměry nejsou přesně dané linie, není to něco stálého a konkrétního. Vlastně způsob, kterým vnímáme rozměry my a zvlášt tak, jak je popisují dnešní vědci jsou poměrně vzdálené tomu, jak rozměry doopravdy fungují a jak je lze chápat z hlediska vesmíru.Nejdřív bych ráda celkem zbourala představu třírozměrného grafu, kde vám poletují osy x, y a z. Toto je pouze naše subjectivní představa a subjectivní vnímání toho, co nás doopradvy obklopije.Když si vezmete kouli, tak z jejího středu k povrchu vlastně vystupuje nekonečné množství úseček o velikosti poloměru, takže stejně dobře lze říci, že je kolem nás vlastně nespočet různých rozměrů a je jen na nás, jak je budeme vnímat.

Ale zase aby to nevypadalo jen jako nějaké moje teorie, že jo...

Vlastně musím říct, že mě andělé po třikrát samotnou vyzvedli a dovolili mě pohlédnout na rozměrovost vesmíru. Vlastně to bylo tak, že během několika posledních měsíců jsem já jako Samael, tedy Časový Mistr, byla vedena k tomu, abych vyzvedávala Zemi nahoru po řebříku času a snů. Zvedala jsem tedy Zemi do stále vyšších a vyšších energií směrem k nové budoucnosti. Nebylo to samosebou jednoduchý, občas tím trpělo i moje tělo, ale tak to je jedno, hlavně když se to povedlo.Zkrátka se ta práce musela udělat a já k tomu byla ten nejvhodnější člověk... ale na druhou stranu, Nový svět je zásluhou nás všech, jeden bez druhého bychom nebyli ničeho schopní!!!

Hmmm... ted kam že jsem se to dostala? Už vím. Takže rozměry nelze chápat jako jakási čísla či konstanty či jakkoli jinak. Umíte si představit pětirozměrný obličej? Já teda radši ne, to by bylo jak ty Picassovy kubické obrazy, dost hrůza...

Rozměry samotné jsou spíše energetické hladiny.Skutečně jsem je i já viděla jako hladiny vody na jezeře, nebo jako rozhraní, které se vytvoří když dáte do skleničky vodu a nad ní nalijete olej.Ve spodu je voda, protože je hustčí a těžší a nad ní pluje olej, který je lehčí. A rozhraní mezi nimi je rovné a hezky viditelné a ukazuje přechod mezi těmi dvěma prostředími. Takhle nějak to funguje i ve vesmíru.

Kdysi dávno jsme za dob starých civilizací byli na jedné z nejnižších úrovní a tím pádem jsme aniž bychom to věděli, plavali ve velmi hustém prostředí, kde bylo málo energií,ale za to velké množství temné hmoty, která vše zahuštovala a dělala nás těžkými jako ta voda pod olejem.

Pak když přišel Ježíš a další mistři jako Budha či Lao-c´, začali si lidé i uvědomovat, že existuje nějaké duchovno, že existuje něco mimo svět, který zatím znali.Začal se jim otevírat další obzor..obzor duchů, obzor snů a přání, literárních děl a umění. Umění prvobytně pospolních společenství bylo vždy absolutně realistické. To protože oni prostě nic jiného neznali. Byli uzavření jen do třech rozměrů materiální reality a něco jako sny nebo představivost, obrazotvornost a fantazie pro ně neexistovalo. Toto vše se objevilo až s otevřením čtvrtého rozměru, Rozměru Snů. A ten skutečně započal s příchodem tehdejších mistrů. Takže se lidé postupně začali sunout do čtvrtého rozměru aniž by si to sami uvědomovali.Proto bylo třeba Ježíše a proto andělé byli pro vznik křestanství, ikdyž to znamenalo, že o pár století pozdějí se to změní v zastaralou a krutou organizaci.Posunulo to lidi zas o kus dál.

Dnes jsou pro většinu z nás televize, knihy, hystorky, fantazie atd naprosto běžnou věcí a nijak je neřešíme. Už jsme na jiné hladině myšlení. My už jsme dlouhou dobu na hladině, jíž byste nazvali čtvrtý rozměr. Vždyt si vezměme jen lásku mezi dvěma lidmi. Ve starověku se lidé brali takoví jací byli, neměli o sobě nějaké velké iluze či co, nesnili o lásce na celý život. Prostě se potřebovali a tak spolu byli. My ale už se vidíme jinak. Když si někoho bereme, pak pokud nejsme totálně vymatlaní, nebereme si jen jeho tělo, ale zároven si bereme i jeho charakter, možnosti, které nám nabízí vzájemné soužití a většinou si ho naše fantazie přikrášluje a ostatní nemusí vůbec chápat, co na něm vůbec vidíme.Už jakoby vidíme další věci s tím související, další rozměry v něm, možnou budoucnost.

A právě druh myšlení, který lidé používají v daných obdobích Země, právě toto myšlení, které se stále víc a víc zaplnuje informacemi, právě to je tou nejdůležitější energií, která nás vyzvedává jako plovák z hustšího prostředí s velkým množstvím temna, do prostředí zářivejšího a lehčího a s mnohem menším podílem temnoty.

Právě o to tu jde. Právě naše myšlení je to NEJ , právě ono urychluje čas. Když si třeba vezmeme člověka ve středověku. Většina z nich žila v poklidu u svých políček a statků. Byli chudí, neměli toho tolik co my a museli se dřít,ale svoje mozky nepoužívali ani zpoloviny tak namáhavě jako my. Vystačili si s informacemi a dovednostmi týkající se zemědělství a půdy a jen málokdy se k nim donesly hystorky ze zemí za humny. Neměli televizi, ani intarnet, žádnou informační službu a tak dále. Čas pro ně ubíhal mnohem pomaleji nežli nám, protože byli důležité týdny a měsíce a jen občas dny.

Zatímco pro nás jsou ted důležité hodiny, nebo i minuty, vteřiny! Každý den plníme svoje mozky informacemi a zpracováváme je tak, že někteří z toho mají migrény. Honíme se za kariérou či atrakcemi a spousta z nás má z toho vředy. Vstřebáváme do sebe už tak obrovské množství smyslových i mimosmyslových informací, že to naše těla i často poškozuje a my sami už cítíme, že se blížíme k nějaké hranici, za níž už prostě nejde jít dál. Už prostě nelze žít tak, jako dřív. Naše těla i naše staré zákony, to všechno co bylo, už je příliš malé, příliš těsné a nemůže pojmout našeho ducha posilněného obrovským množstvím poznání a informací o světě. Vždyt vidíme jak se náš svět globalizuje a i pro nás se stává dost těsným. Navíc v různých seriálech v TV či ve filmech a knihách si už každý uator či autoři sami vytvářejí vllatní světy, protože naše vlastní realita je nám už příliš těsná. Náš duch vzrostl a už se sem nemůže jen tak vejít. Dokonce spoustě z nás už ani nestačí jen snít, ale do všeho, v co věří se chce vžít, chce být tím a proto mají velký úspěch různé soutěže a počítačové hry, které hravě vytváří další roztroušené reality. Jako by Země samotná narostla ne v jeden svět,ale ve skupinu mnoha světů, jimž třeba můžeme říkat Mnohosvět Země.Ovšem jsou mezi námi i tací, jejíchž hlavním životním cílem jsou peníze a hromadění majetku a to je samosebou kámen úrazu.Jak se mnohosvět snů může spojit do pozitivních energií a vyzvednout nás na vyšší hladinu energií, když nás spousta lidí zalévá černotou jménem ziskuchtivost nebo politika?

Právě v tom to je. Mezi 6mld lidí je obrovské množství různých etnik, národů a skupin lidí a každá z nich je na jiné urovni energií. Někteří z nás obsahují už v sobě tolik znalostí a informací o světě a vesmíru, že se velmi blíží hladině energií, jíž se říká pátý rozměr a někteří jsou sotva za hranicí hladiny třetího rozměru.

Proto se stejně jako před těmi tisíci lety na Zemi znovu začínají vyskytovat Mistři, kteří jsou vybraní být učiteli jiných a pomoct pomalejším z nás, aby se také naplnili znalostmi a tedy světlem, energií, aby mohli vystoupat k hladině pátého rozměru. Je to jako když ve třídě ti rychlejší žáci pomáhají těm pomalejším, aby třída zvládla měsíční maraton.

Pak je tedy úplně jedno jestli vzíváte anděly, nebo mimozemštany, nebo přírodní síly, tohle všechno je součástí vesmíru a když se o své víře, o tom, o čem se zajímáte, dozvíte co nejvíce věcí a když se svými vyvolenými začnete komunikovat, už se naplnujete světlem a máte potenciál, abyste vpluli do pátého rozměru. Popřípadě pokud jste dost tvořiví, můžete si vytvořit i vlastní náboženství, odkrýt hladiny světla sami v sobě, najít se... Na formě toho, jak se to stane už příliš nezáleží, jde jen o to, abyste měli dost duchovních znalostí a tedy abyste v sobě měli obsaženo dostatek světla.

Ono totiž platí, že čím víc znalostí v sobě máte...ovšem prosím, netýká se to oborů druhu ekonomika a spol, kde se učí vyloženě jen zacházet s materiálními statky... tak čím víc citů, snů, magie, vědomostí v sobě máte, tím jste bohatší na různé druhy energií a tím víc jste jakoby urychlenější v čase (proto se náš čas také zrychluje). Pak když se naučíte, jak s těmi energiemi zacházet, už se sami začínáte stávat skouzelníky a řídíte si vlastní budoucnost a současnost i minulost.

Na druhou stranu se samosebou pak musíte zbavit staré temnoty. Zatímco nové znalosti vás urychlují a nadnášejí na vyšší energetickou úroven, staré bolesti a křivdy vás naopak tahají směrem dolů, do nižšího a hustšího prostředí a vy jste pak pod hrozným tlakem. Jste natažení jak guma a začíná vás bolet tělo, začínáte se cítit jako v okovech, kteří vás táhnou dolů... no ony vás ty okovy fakt táhnou dolů, ale spousta z nás si to právě z tohoto hlediska neuvědomuje a hlavně si to uvědomovat ani nechce. Jste v hrozném napětí a potom dochází k rychlé jízdě, uatonehodám, vraždám atd.

Takže abych to zhrnula pátý rozměr se nedá vyjádřit grafem o pěti osách. Je to energetická hladina, předěl, rozhraní mezi naší nižší realitou s určitým množstvím světla a černoty a vyšší realitou s větším množstvím světla a méně černoty. Stejně tak čas není, jen něco, co se dá měřit a rozdělit na malé úseky minut a hodin a pod, ale je to spojitá energie, která vás nemá nechat rychle zestárnout, ale naopak urychluje lidské vnímání a dává mu možnost rychleji chápat a reagovat a právě se zbavit té iluze roků, jakési blány, kterou jsme nechali, at určuje náš život i smrt.

Jak se přechod projeví na našem vidění, tedy jak budeme v pátém rozměru vidět a vnímat, tak to úplně nevím. Pravděpodobně budeme vidět i energie a myšlenky příslušející k daným bytostem, ale nedovedu to říct s určitostí. Na tom koneckonců až tak nesejde. Necháme se překvapit. Už ted jsme pomocí moderních technologií schopni vyjádřit tok různých druhů informací.

Možná je pátý rozměr mnohem blíž, než si dovedeme představit. Možná už je právě tady a teď..

.

Kapitola 4: Démoni

Dřív než začnu s vysvětlováním, povyprávěla bych vám něco.

Stalo se to krátce potom, co jsem objevila svoje pravé Já. V práci se nic nedělo a já jen seděla na křesle se zavřenýma očima.Moje mysl ale byla někde úplně jinde.Seděla jsem uprostřed místa své duše, své vnitřní hranici rozměrovosti.Byla jsem plně spojena se Samaelem a tak jsem jen blaženě a klidně seděla a čučela na nebe nad sebou. V tu chvíli se přede mnou objevil démon.Byl takový trošku křivý, mrňavý, nedodělaný.

„Co tu děláš?“zeptala jsem se. „Promiň,ale nebudu teď s tebou bojovat.“

„Zabij mě.Už přišel čas.“ řekl on.

„Proč bych to dělala?Nechci teď s tebou bojovat.Odejdi si po svém.“

„Ty to nechápeš.Musíš mě zabít.“

„Proč? Kdo jsi, že mě o tohle žádáš?“

„Já jsem tvůj strach.Musíš mě zabít.Kdysi jsi mě potřebovala,ale už mě v tobě není třeba.Zabij mě, prosím.“

Naklonila jsem se k němu a lehce ho objala.

„Opravdu si myslíš, že je to nutné?“

„Ano“, přikývl. „Už mě nepotřebuješ.Zabij mě, ať můžu odejít.Prosím tě o to.“

„Pak dobře tedy.“

Naklonila jsem nad ním pravou ruku a z dlani mi vyšla čepel mého meče. Ostří provrtalo jeho tělo a on zmizel.Nechal mě samotnou a zamyšlenou nad tím, co se právě stalo.

Kromě energií rozměrů existují ve vesmíru dvě základní hmoty.Jedna je bílá hmota, neboli světlo a ta druhá je temná hmota, neboli černota. Ty dva póly spolu nebojují, naopak ony se doplňují. Ve svém základu jsou spojené a jedna bez druhé nemohou existovat.Tak v největším světle se rodí černota a v nejhlubší černotě se rodí světlo.Takhle to funguje. Světlo neustále tvoří, má neustálý sklon dělit se a vytvářet různé nové formy, takže se tím vesmír rozrůstá.Tma naopak je spojitá, nemá tak silnou schopnost vytvářet formy, spíše vše spojuje do původních celků a tím brání rychlému narůstání vesmíru, stahuje ho jakoby. Tak ty dvě síly udržují vše v rovnováze.

Ovšem jak je možné, že tedy existují i bytosti tmy, když temnota netvoří nové formy?Kdysi mi bylo mým strážce Eloferem ukázáno, jak se rodí démoni.

Samotné formy jsou vytvářeni námi, bytostmi světla, ovšem aby z té dané formy, z té šablony vznikla bytost, musí se naplnit kvalitou, buď světlem nebo tmou.Pokud onu formu tvoří bláhová bytost, která je tak zaslepená egem, že vlastně ani neví, že tvoří, forma, která tímto vznikne je nehezká a nedodělaná.Tím pádem ona zaslepená bytost, jež ji stvořila, ji odmítne zaplnit svým světlem, nedá ji světlu. Aby forma nezanikla, aby ten zárodek nové bytosti zůstal, vezme ho k sobe tma.Obklopí ho a zaplní ho sebou, takže vzniká nová bytost, vzniká démon. Proto se nám démoni jeví oškliví a nedodělaní.My je děláme nedodělanými a černota, ten jemuž my říkáme Ďábel, je vlastně mnohem šlechetnější nežli my, protože si našich výtvorů váží mnohem víc a nenechává je zaniknout v nicotě.

A tady je vlastně i odpověď na všechno ostatní, o čem teď budu psát.

Aby byl vesmír v rovnováze, ďábel nutně musí zůstat celý, jinak se vesmír bude zvětšovat, rozšiřovat…a jak jistě víte, náš vesmír to skutečně dělá, stále se zvětšuje a vědci si dělají starosti, co to způsobuje a bude-li zde dostatek „temné hmoty“—nepíšu to jen tak náhodně, toto je skutečně vědecký termín pro velké množství hmoty, která se nachází ve vesmíru studená a neosvětlená. Temná hmota totiž by nás pomocí gravitace mohla smrštit,  zastavit to rozšiřování vesmíru……ale jsme-li v rovnováze, tak co vlastně způsobuje, že té temné hmoty je stále málo a že se vesmír dál rozšiřuje,až by mohl skončit v nicotě?

Jsme to my. Několikrát jsem se dostala přímo až k jádru hmoty, až tam kde se rodí samotní serafíni. To jádro, jak už tušíte mělo dvě části. Z té světelné se rodili nové bytosti (u zrodu jedné z nich jsem dokonce byla).Ale na druhé straně, byla bytost černá, velmi hluboká a velmi ustálená. …tedy byla by velmi ustálená, kdybychom ji k sobě neodčerpávali. Mluvila jsem s ním, s Dabem a potvrdil mi, že i pro něho je to velmi těžké, že tím naším počínáním také velmi trpí.Má obavy, zda udrží vesmír dohromady i přes to, že tak hojně odčerpáváme kusy z jeho černoty.Ale má nás rád a nechce nechat zaniknout naše tvary a výtvory. Svým způsobem je k nám také velmi laskavý. To, že jeho tma zatěžuje naše světlo a tím pádem se cítíme blbě a mizerně, to on neovlivní. My ho nenávidíme,ale je to tím, že nenávidíme jen sami sebe.Nic víc.Ostatně Metatron je jeho protějškem, světlem a také jsem o něm už četla kde co…

Takže tady vidíte, jak to vzniklo, že na Zemi je tolik zla, že jsou tu války, že jsou tu úchylové, když přece ve staré Atlantidě kdysi dávno to potřeba nebylo. Můžeme si za to sami. Jakmile nejsme v rovnováze, jakmile trpíme nebo jakmile vykonáme něco, co se nám nelíbí a my pak za to cítíme vinu… viz když jsme museli kdysi v minulých životech ve válkách zabíjet a podobně…jakmile něco takového děláme, vytváříme v sobě ošklivé napodobeniny svého Já, protože se za to chceme trestat. No a Dab (já mu neříkám plným ďábel) ve své snaše nám pomoct překonat to všechno a splnit vlastně naše přání spojit se s temnotou, zaplňuje tyto tvary svým temnem, čímž ubližuje sám sobě, ale my máme, co jsme chtěli…máme démona.

No a potom ten chudák démon taky na tom není nejlíp. Zaprvé trpí tím, že je uvnitř světla (pro něho je to stejně nepohodlné jako pro nás tma), zadruhé jak on může chápat, že ho jeho vlastní tvůrce, ten který ho stvořil, nemá rád a viní ho za svoje problémy a chová se k němu hnusně…ale přitom ho ten člověk nevysvobodí, drží ho u sebe a používá ho, aby posílil svoje vlastní ego, lži ve kterých žije a samotného démona tak nenechá, aby se vrátil do své pravé formy, do Daba. Démon sám se od nás nemůže oddělit, nemá na tohle dost síly, musíme ho ze sebe propustit my sami.

A jak často to děláme? Zamyslete se nad tím.

Viděla jsem celé stovky démonů, kteří mě prosili o to, abych je převedla do základů Daba, abych je zabila, zničila ty druhotné formy. A také jsem viděla, jaké to je, když si je člověk nevědomky drží a oni nemohou pryč.Povyprávím vám o tom.

Chodím na letní brigádu na vrátnici v cementárně. Teď v létě jsem měla kolegyni, která se živě zajímala o esoteriku. V tomhle posledním létě si zažívala celkem zmatek.Nebyla spokojená v manželství a nevěděla, jestli se má rozvést. Jeden víkend, jak jsme o tom všem mluvili, začala jsem se ji ptát na různé věci z jejího života, na její názory a cíleně jsem ji chtěla tnout do toho živého.Výsledkem toho bylo, že na konci dvanáctihodinové směny se ji udělalo velmi zle, začala zvracet a byla bílá jak křída. Chtěla jsem ji pomoct a tak, jakmile jsem přišla domů, lehla jsem na postel a uvedla se do meditace. Dostala jsem se do jádra jejího Já a viděla její duši.No pohled nic moc. Anděl se sklopenou hlavou, svinutými křídly a kolenama zastrčenýma pod bradu. A viděla jsem tam i dva démony.Jeden byl malý a takový spíš nervózní a druhý byl velký s rudě žhnoucíma očima. No nejdřív se dělali nebezpečné,asi ze mě měli strach,ale já jim řekla, že se mají přestat chovat jak pitomci, že na mě tohle neplatí.Pak jsem se jich zeptala, proč neodejdou domů, proč tady pak pitomě straší?Dokonce myslím, že jsem jim i otevřela takový černý meziprostorový tunel,kterým démoni často odcházejí.Jenže oni řekli, že nemůžou a ukázali mi taková lana, která je poutala za nohy a držela je u duše mé kolegině. Vzala jsem za jedno z lan a pokusila jsem se ho přeseknout vejpůl, ale poprvý jsem zažila, že mi něco v mé světelné formě nevyšlo. Ty lana byly jak guma,ať jsem se nažila sebevíc, prostě nešli přeseknout.Navíc duše mé kolegyně byla obklopená jakousi stěnou a vůbec neslyšela, když jsem na ni bouchala a chtěla s ní mluvit.

Démoni zatím byli čím dál tím smutnější.Fakt jsem to z nich cítila. A tak když už jsem si sama nevěděla rady, obrátila jsem se na někoho zkušenějšího. Věděla jsem, že odřezávač má jen Michael, tak jsem ho zavolala. Michael přilétl a přeťal obě lana.Navíc, obklopil kolegyninu duši velkým množstvím svého karmínového světla a ona také částečně pookřála. Já jsem se zatím rozloučila s démony a pozorovala, jak odlítají do temného tunelu. Víte co byla jejích poslední slova, než mi zmizeli ze zorného úhlu?

„Děkuji ti Sil.Jsem Volný!“

„Díky za to všechno,Sil.Jsem rád!“

Moje kolegyně se další den skutečně vyrovnala s částí svého trápení a dala také sbohem těm dvěma démonům.Ono totiž já jak jsem čas, tak moje kouzla fungují s předstihem.Já něco udělám,ale výsledek se může objevit ve třetím rozměru až později.Moje kolegyně svoje démony ten další den viděla také  a popsala mi je i tak, jak jsem je viděla já… a dala jim sbohem.Pak oba dva nadobro zmizeli. A já dostala poučení o tom, že pokud se daný člověk nechce nechat zachránit sám, nemá smysl abych k němu lezla, páč svoje démony si musí nakonec vyprovodit každý sám.

Já sama už jsem došla do stavu takového, že jsem vděčná, když se kolem mě nějaký démon objeví, protože aspoň vím, že něco dělám blbě a že bych to měla napravit. Nejhorší na tom je, přijít na to, co dělám blbě.

Takže pokud bojujete s démony, znamená to, že bojujete jen sami se sebou, nic víc…ale taky nic míň. A nebojte se těch svých démonů, konec konců, vytvořili jsme si jich my sami, tak čeho bychom se báli? Že vypadají nehezky? Krása je jen otázkou vkusu.Pokud cesta k vaší pravdě znamená, že se musíte vydat za svými démony, za svými hříchy a prožít si znovu utrpení svých minulých životů.Pak to udělejte.Nesnažte se to jen přikrýt hezkým nátěrem světla.To nepomůže, vím to z vlastních zkušeností.Vydejte se do své tmy a poznejte démony, které v sobe držíte uvězněné.Když poznáte důvod, proč jste je vůbec stvořili, budete je moci propustit a oni za to budou rádi a vy ještě víc.

Nakonec člověk vždycky přijde na to, že se vlastně celý život bál jen sám sebe, nic víc.