Archív Andělů bez hranic

Něco se děje. Barvy jsou jasnější a zářivější. Náhody častější a nečekanější. Obyčejné situace jsou neobyčejnější. Lidé jsou samostatnější a nebo trpí. Mnozí jsou usměvavější a nebo nemocní. Politici, celebrity a ostatní zloději pozornosti/energie jsou zbytečnější a protivnější. Jejich opaky – energetická sluníčka - děti a veselí, čistí lidé jsou žádanější. Zrno se odděluje od plev, nepotřebné pomalu upadá v zapomnění. Média, která mlčí a straší, nezachrání ani falešné grafy a statistiky. Něco se děje a kdo chce vnímat, cítí tu skrytou nádheru, která nepřijde k lenochovi do obýváku televizí. Stará pravidla přináší více a více utrpení.

Rozděl a panuj. Motto, nepsané pravidlo uplynulých věků splnilo svoji roli. Lidé byli poštváni proti sobě, bratr zabil bratra, otec syna, i syn otce poslal na věčnost, aby zakusil důsledky svého činu. Ženy této zálibě příliš neholdovaly. Přeci jen jsou nositelky nového života a mateřské pudy v sobě budí téměř každá z nich. Mnoho činů bylo vykonáno pro rozdělení lidí – částí člověka. Rozděleno bylo i nerozdělitelné. Každý si vyzkoušel stav oddělenosti. Mnoho válek a bojů bylo vyvoláno, mnoho lží pro jejich vyvolání bylo mezi člověka vypuštěno. Mnohokráte musela být lež opakována, aby jí bylo uvěřeno a stala se pravdou. Vše zlé bylo k něčemu dobré. Mnozí se konečně rozhodli a další se přidávají.

Nic netrvá věčně a jako po noci přichází den, stejně i po rozdělení přichází spojení. Stejně jako voda z moře putuje do nebes, aby se mohla proměnit v déšť a ten navrátivší se na zem se mění v pramínky, potůčky a řeky, aby se mohla voda nakonec opět setkat v moři, i člověk se opět začíná skládat v jeden celek.

Tak to trvá po věky věků. Ale i věky skončí a nové začnou. I když je něco na věky, není to napořád. Nic netrvá věčně, ani věk.

Doba rozděleného člověka je doba temna. Temná je proto, že složený člověk září, až oči přecházejí a tma nedokáže vstoupit. Stejně jako oddělené svíčky méně světla vydají, i oddělení lidé méně září. Mnoho věcí musí každý obstarat a mnoho starostí má. Na radost příliš času nezbývá. Radost. Dost Ra. Dostatek světla.

Věky trvalo, že byl člověk spojen. Věky věků. Zapomnělo se na věky oddělenosti. Objevila se touha a některé naše části zatoužily oddělené býti a život mimo jednotu se všemi svými důsledky zakusit. I ostatní přátelé se s láskou přidali, aby přátelům přání splnili a části rozděleny byly. Člověk se rozdělil. Mistři temnoty umožnili zakusit zkušenost oddělení. Mnoho příležitostí se objevilo. Mnoho zkušeností bylo získáno. Již není třeba se trápit. Stačí zhluboka vdechnout lásku. Po té znovu a znovu, setrvat a zároveň pozorovat.

I když je něco na věky, není to napořád. Nic netrvá věčně.

Doba temna končí, když většina článků člověka cítí, že již nechce zažívat další důsledky oddělení, další samotu a strach z čehokoliv, o cokoliv. Končí v momentě, kdy většina částí člověka nechce věřit na cizí části člověka. Spojení začíná, když většina lidí chce být už jen se svými. Stačí uvěřit, že je to možné. Pak začne světlo proudit. A se světlem přichází vzpomínky a vědění, že nikdo není cizí. Kdo chce, přijímá. Strach se transformuje v lásku. RaDost přichází.

Když se člověk skládá, každý hledá své místo. Každý má své místo. Tak jako buňky v těle. Stejně jako mozková buňka není v jiné části těla šťastná, tak jako buňka tvořící sval nepatří na místo uvnitř kloubu, stejně tak každý člověk nemůže setrvat na místě, kam nepatří, kde mu není dobře, kde není užitečný a netvoří radost. Zbytečná činnost mizí jako mizí nepotřebné buňky v těle, ať jsou sebesilnější, ať jsou třeba temnotou spojeny v nádor.

Stejně jako buňka mozková není důležitější než buňka svalová, není důležitá žádná samostatná buňka. Důležitý je celý orgán, který netvoří jediná buňka, ale skupina spolupracujících buněk. Ty v přírodě nespolupracují z donucení, ale z radosti ze své činnosti. Slouží nejen činnosti orgánu, ale činnosti celého těla. Proto žádný jedinec není důležitější než jiný. Žádný jedinec není nejdůležitější a nenahraditelný, hodný uctívání a nadřazenosti. Ani král, ani šašek. Každý je nahraditelný. Nikdo není důležitý, pouze všichni jsou důležití.

A tak se nyní skládá člověk. Každý hledá své místo a kdo jej nehledá, ten je k tomu veden okolím a okolnostmi pomocí utrpení. Kdo nemá chuť přiložit ruku k dílu, kdo jen využívá, ztrácí přátele. Zůstává oddělen a zapomenut. Nakonec je vyloučen stejně jako buňka, která neslouží tělu. Zapomenut a sám, aby měl čas uvěřit.

Koho máš rád, je tvůj přítel. Kdo je přítel, je tvůj "soused" v člověku. Koho nemáš rád, nejde s ním spolupracovat, nelze se s ním dohodnout, ačkoliv jste vyzkoušeli mnohé způsoby jak najít společnou řeč, měl by jít možná zkusit jinde hledat své místo v člověku. Možná je jeho místo u jiných přátel. Možná ho ani nebaví to, co dělá. Někdy může jedna část odpudit druhou a za čas zjistit, že jí chybí. Pak zrcadlo ukáže, co skryto bylo. Objeví se skutečná tvář části člověka a přátelé se znovu naleznou. Odpuštění přichází snadno a bez utrpení. Netřeba donucení, radosti je tolik, že již není třeba odpuštění.

Mnoho věcí se událo, mnoho zkušeností v temnotě bylo získáno. Nic však netrvá věčně. A člověk se opět skládá. Rozum ani cit není víc než druhé stejně jako muž ani žena není víc. Jeden druhého potřebují jako den potřebuje noc, aby si oba mohli odpočinout. Proto pozoruj svůj pocit a přemýšlej. Který je příjemný? Pozoruj pocit, kdo je ti příjemný, s tím tvoř radost. Pozoruj pocit, kdo je ti protivný a přemýšlej, proč s ním chceš být. Pomož mu najít jeho místo třeba tím, že mu řekneš, co cítíš. Pozoruj, pociťuj a přemýšlej, co dává radost. Pozoruj, jak se člověk skládá a raduj se.

Člověk nejsi ty, nejsem to ani já. Jsme lidské bytosti a člověka tvoříme společně. Až se člověk složí, pak život překoná smrt a radost naplní na věky naše srdce. Pak každý pozná člověka a světlo bude zářit do všech koutů světa.

Pozorujme lidé, člověk se skládá. Tady a teď.

(c)2009 Aleš Zelenka

Zdroj: www.matrix-2001.cz