Ilumauir: Současná kosmologie a Bůh
2. 4. 2010
Dočetl jsem knížku o současné kosmologii (Paul Davies: Kosmický jackpot) a bylo to fakt psychicky náročné čtení. Půl knížky jsem si říkal, jak jsou ti vědci slepí, že nevidí tu obrovskou díru, kterou tam ve svých teoriích mají, a kterou už několik let vidím i já, abych na konci čtení zjistil, že oni o ní vědí a horečnatě se jí snaží zalátat, nebo spíš zalepit či zaplácat. Na jednu stanu mě potěšilo, že už se na té díře maká, na druhou stranu řešení, se kterými vědci přicházejí, nemají nic společného s elegancí a jsou často až za hranicemi absurdity (což si i sami uvědomují, ale stále platí, že i absurdní může být vědecké) a to všechno jen proto, že ve vědě je absolutně nepřípustná jakákoliv zmínka o Bohu nebo jen náznak připouštějící jeho existenci.
O co ve stručnosti jde: všechny hlavní současné teorie o vesmíru a jeho fungování (teorie relativity, kvantová mechanika, teorie strun) popisují chování času, prostoru, hmoty a energie tak, aby to odpovídalo pozorováním. Kámen úrazu je, že ve všech se vyskytuje jakási vnější zatím neuchopitelná realita neutrálního pozorovatele. Jenže kdo nebo co je tím pozorovatelem? Jak a proč se ve vesmíru objevil? A už vůbec z těch teorií neplyne vysvětlení, jak se zde objevil život a vědomí, nebo co to vůbec vědomí je. Ukazuje se, že dokud odpovědi na otázky povahy a původu pozorovatele, života a vědomí nebudou zahrnuty do fundamentálních základů těch teorií, je tam díra.
Všechny ty teorie předpokládají, že ten pozorovatel je neměnný a nezávislý. Když Newton vymýšlel svou fyziku, pokládal z pohledu pozorovatele za neměnné čas a prostor, když přišel Einstein, ukázal, že jsou relativní. Teď se ukazuje, že je třeba nějak „zrelativizovat“, uchopit a popsat i samotného pozorovatele, že jeho existence v teoriích není jen tak, že jí nemůžeme brát za samozřejmou a apriori jí předpokládat. Napsat na kus papíru rovnici může totiž být stejně kosmologicky významné jako samotný Velký třesk.
Někteří vědci popisují tenhle vesmír slovem "podfuk" či „habaďůra“, hlavně v souvislosti s tím, že je zde život. Prostě podle zákonů, které zatím věda objevila, by zde žádný život být neměl, protože to je šíííleně nepravděpodobné, a to faktorem 1:10500 (jedna ku deset na pětistou, čili jednička a za ní pět set nul - takže vyhrát první ve sportce s pravděpodobností 1014 je 10486 krát pravděpodobnější) A přesto tu život je a dokonce je vědomý, jako když někdo či něco obchází zákony a "podvádí". Už vůbec samotný fakt, že se vesmír podle nějakých poznatelných zákonů řídí, je krajně podezřelý a to, že ty zákony jsou tak přesně matematicky vyladěné, že umožňují život, fakt zavání přítomností nějakého konstruktéra. A to je červený hadr na rozzuřeného býka vědy, která se vždy snaží eliminovat jakoukoliv zmínku o Bohu a najít „přirozené“ vysvětlení. Ale už i někteří vědci připouštějí, že tenhle přístup je vlastně (proticírkevní či ateistická) politika a ne věda.
Věda má velký problém s tím, že se zdá, že ten jediný vesmír, který známe, má účel a smysl a to vytvořit život, vědomí a pozorovatele. Ovšem pokud by vesmír měl smysl, pak by se neřídil jen náhodami a kvantovými fluktuacemi a musel by zde být nějaký mechanismus řídící vývoj, a to se až moc podobá Bohu. Aby současná kosmologie eliminovala boží přítomnost a přitom se vyrovnala s tou šííílenou nepravděpodobností vzniku života, zvětšuje vesmír ad absurdum, prý musí existovat 10500 různých nekonečných vesmírů, s různými variantami fyzikálních zákonů, s různými hmotnostmi elementárních částic či s různě nastavenými fyzikálními konstantami a ten náš vesmír s přesným vyladěním všeho je prostě náhodně jen jedním z nich. A my teď pozorujeme svět prostě proto, že jsme ve vesmíru, kde to je možné. Nemyslím si, že deset na pětistou různých vesmírů je jednodušší vysvětlení než jeden Bůh.
Jak to vidím já. Hlavní problém vědy ve vztahu k Bohu je ten, že většina vědců polemizuje s biblickým bohem (jiného asi neznají). Toho vykázat z vesmíru je poměrně snadné, ale co když je Bůh jiný, než jak ho popisuje Bible a než tvrdí církve a náboženství? Zkoumání Boha neskončilo před dvěma tisíci lety, tak jako věda neskončila Aristotelem, lze pak dnes najít spojení a soulad mezi Bohem, jak ho vidí např. Nová spiritualita, a vědou? Věřím, že to možné je.
P.Davies v jedné teorii vzniku vesmíru popisuje Boha jako konstruktéra, který před Velkým třeskem šteloval s knoflíky od vesmíru tak, aby byl vhodný pro život, či jako tvůrce inteligentního plánu, který ale teď zůstává vně a jen se na nás dívá jak na rybičky v akváriu, co se tady děje a jen občas „zázračně“ zasáhne. Zároveň s takovou teorií polemizuje a vyvrací jí. Což se ani nedivím, ale neuvědomuje si, že tuhle představu o odděleném Bohu převzal z křesťanství a že ta představa se ukazuje být mylná. Pak svou polemikou nevyvrací existenci Boha, ale jen boha podle bible.
Pro Novou spiritualitu Bůh není oddělený od světa a akt stvoření neskončil, ale stále pokračuje. Bůh není jen konstruktérem vesmíru, ale je i dělníkem na pásu, který tvoří a všemu dává život a nakonec je i uživatelem, který je přítomen uvnitř a vše užívá, a dokonce je i všemi produkty (od galaxií po pohádky), které ve vesmíru vznikají. Existence takového vesmíru pak má smysl, protože Bůh chce být a je vším, co může i nemůže existovat a chce si to užít. Konkrétní vlastnosti Boha zde nechci definovat, ale ukazuje se, že v takovém vesmíru i náš lidský život má smysl, že není veden jen náhodou, ale není ani osudově předurčen, a že zde fungují i zákony, které přesahují fyzikální realitu. A životní zkušenost milionů lidí je taková, že to tak skutečně je. To, čím se zabývá spiritualita, lze chápat jako hledání spojení mezi Bohem a vědomím, které cítíme v sobě. Pokud práce vědy vede k objasnění, jak se ve fyzikální realitě objevilo vědomí, tak právě vědomí je to, co spojuje vědu se spiritualitou a tudíž i Boha a fyzikální svět.
Touhou všech vědců je najít konečnou, bezrozpornou a samovysvětlující teorii, která popíše vesmír takový, jaký je a bude z ní i plynout vše o jeho vlastnostech i způsobu existence. Chápu, že když se do fyziky zavede Boží existence, tak se ta konečná příčina odsune, ale pro pochopení fungování toho vesmíru, kde se právě teď nacházíme, je to zkrátka nutné. Protože Bůh prostě existuje (ať už je to cokoliv). Jak to VÍM? Cítím ho, vnímám ho, prožívám ho. A je snad moje pozorování méně věrohodné než matematický důkaz provedený profesorem Hawkingem či než snímky z Hubbleova dalekohledu jen proto, že je udělané jinou metodou?
Z kvantové mechaniky vyplývá, že ve vesmíru existuje pozorovatel, který vesmír pozoruje, uvědomuje si ho a tak ho mění. Těmi pozorovateli ovšem nejsme jen my lidé, ale je zde jakési „vědomé“ pole, které je všudypřítomné. To vědomí, co máme v hlavě, je pak malou součástí tohoto pole. Už i vědci s nějakou podobnou představou o vědomí pracují, ale rád bych se jich zeptal na jedno. K výzkumu povahy času a prostoru stavíte obrovské přístroje, na výzkum hmoty a energie existují obrovské urychlovače, jak ale zkoumáte vědomí?
Věřím tomu, že i vědomí je třeba zkoumat, že ho nelze brát jen jako bezobsažnou frázi, psychologickou konstrukci či symbol do rovnic, ale jako reálnou entitu s reálnými vlastnosti, které ovlivňují vývoj vesmíru od Velkého třesku a o kterých ovšem dnes věda (fyzika či kosmologie) neví nic. Ale o vědomí ví něco spiritualita, takže si dovolím udělat několik vědeckých předpovědí o povaze vědomí, o kterých lze polemizovat a které je možné vyvrátit. Jejich potvrzení by pak naznačovalo, že spiritualita docela dobře popisuje i fyzikální realitu. 1. Vědomí nevzniká evolucí, ale je ve vesmíru přítomné od okamžiku Velkého třesku. 2. Vědomí není omezené jen na prostor mozku nebo prostoročas a může se rozpínat. 3.Vědomí je jen jedno a všichni ho sdílíme. 4.Celý vesmír je vědomí.
Zdá se mi, že se současná věda, ve své touze rychle a jasně vysvětlit podstatu existence, dopustila nepřípustného zjednodušení reality. Vyházela podle ní nepodstatné či nepotřebné věci jako je smysl či Bůh a kráčela vstříc k „přirozenému“ vysvětlení všech věcí. Docela dlouho to fungovalo, objasnit vznik blesků, termonukleární reakce na Slunci či proměnu druhů lze i bez přítomnosti Boha, ale teď jsme se dostali do situace, kdy už tohle zjednodušení reality není možné, protože vede k nesmyslům, singularitám či nekonečným pravděpodobnostem, a je nutné zahrnout do vědeckého bádání všechny lidské zkušenosti a pozorování, abychom se dostali dál a hlouběji.
V prvním kroku je pak nutné si připustit, že o podstatě vesmíru nevíme vše a možná že nevíme ani špetku toho podstatného, například kolik má vesmír rozměrů, co je to čas či co je podstatou existence, a to ani nemluvím např. o vědou akceptovaných skutečnostech, jako že 70% hmotnosti vesmíru tvoří temná energie, o jejíž podstatě vědci netuší vůbec nic, ačkoliv má gravitační účinky. Takže nás čeká úkrok stranou na nějakou přechodnou teorii spojující kosmologii a spiritualitu, která rozhodně nebude konečná, bezrozporná a samovysvětlující a u níž na začátku ani nebude naděje, že by se v takovou mohla změnit, přesto bude taková, že dokáže vysvětlit víc současných pozorování světa než dosavadní teorie, které jsou nuceny obrovskou část pozorování prohlašovat za podvod, výmysl či halucinace, protože jsou často ze své spirituální podstaty neopakovatelné.
Nejsem vědec, mou parketou je spiritualita a zdroj poznání, které odkudsi přijímám, je pro mě záhadou. Přesto cítím, že to poznání je ve své podstatě vědecké, i když pochází z nějaké jiné či nové vědy. Jsem v podobné situaci jako návštěvník z budoucnosti. Někdy si představuju, jak bych po cestě časem předával dnes naprosto běžné a vědecky ověřené znalosti vědcům třeba před dvěma sty lety, neměl bych v ruce žádný důkaz, neznal bych žádný experiment, neuměl bych žádné matematické odvození, ani bych třeba nevěděl přesnou definici. „Vesmír je starý 13,7 miliardy let a rozpíná se nadsvětelnou rychlostí“ – říct tohle Kantovi, určitě by to nepovažoval za vědecké tvrzení, ale za pavědecký blábol. Přesto po několika stech letech bádání by věda k tomuto poznání došla. Nevím, jak to je možné, ale i já cítím nějaké spojení s budoucností a svá vysvětlení píšu jakoby s vědomím člověka žijícího za několik set let, kterému už je to jasné. Ani on není vědec a nezná podrobnosti důkazů a experimentů, ale má celkovou představu o světě, jeho vlastnostech a uspořádání. Ovšem také používá mě neznámou terminologii, takže v dnešní době si tu představu skládám jen ztěžka. Nemám vědecké důkazy ani neznám matematické zdůvodnění, ale jak o tom přemýšlím, dovolím si na závěr ještě jednu předpověď vycházející právě z téhle mé zkušenosti a pozorování - vědomí překračuje prostor i čas a minulost, přítomnost i budoucnost jsou jedním.
Zdroj: www.cestydusi.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
