Vnímání dimenzí
Kritickým přezkoumáním nemá být zpochybněna krása a životní kvalita prostoru otevírajícího se člověku prostřednictvím jeho pěti smyslů. Kdekoli se mluví o vnímání, omezuje se ono vnímání v rámci naší kultury na vnímání smyslové, tedy vnímání našimi pěti smysly. Předem se vyřazují ostatní možnosti poznávání, které by nám lidem umožňovaly zakoušet svět v jeho energetické, duchovně duševní a rovněž hmotné celistvosti, například prostřednictvím intuice, zvýšenou senzibilitou v pocitové oblasti, vnitřním zřením atd. Zúžením našeho vnímání na pět smyslů je veškerá naše pozornost nasměrována na materiální úroveň, která však představuje jen jeden z několika rozměrů skutečnosti a plné reality.
Naše úsilí o poznání by bylo neplodné, pokud bychom se nesnažili jemnohmotné rozměry nejen pochopit svým rozumem, ale přímo je i vnímat na místě samém. Jen za pomoci vnímání můžeme neviditelné dimenze Země, přírody a krajiny prožít jako opravdové, ovšem za podmínky, že nezůstane omezeno na smyslovou úroveň, ale že bude zahrnovat i vnímání nadsmylslové.
Nadsmyslové vnímání není tak obtížné, jak se domníváme, protože naše lidská existence sídlí jak ve viditelné, tak i v jemnohmotné oblasti skutečnosti. Dle zkušeností se jedná o dva komplexy zábran, které mají svůj původ v oblasti kulturně podmíněných mentálních představ, jejichž vliv však zasahuje náš citový svět a ochromuje tím naši senzibilitu.
Navzdory vyvážené subjektivně objektivní kvalitě jemnohmotné skutečnosti očekáváme, že nadsmyslové vjemy musí míti nutně kvalitu objektivní. Třebaže mají mnohé oblasti skutečnosti natolik jemnou strukturu, že mohou být vnímány jen citem, používáme svůj rozum jako jediné měřítko toho, co je pravdivé a co ne.
Je zřejmé, jaké= dilema vzniká, jestliže si moderně a rozumově orientovaný člověk předsevezme, že prozkoumá jemnohmotné dimenze svého okolí. Jeho postoj, fixovaný výlučně na logiku dělení na subjekt a objekt, naráží na skutečnost, jejíž strukturavychází ze spolupůsobení subjektivní a objektivní části.
Nesprávný filosoficko - psychologický postoj člověku již předem zásadně bere možnost vnímat nadsmyslově. Výsledkem je vnitřní blokáda, jejímž prostřednictvím dotyčný dospěje k závěru a přesvědčení, že on nic jemnohmotného vnímat nedokáže, neboť mu chybí odpovídající jemnocit. Abychom však odbourali tuto blokádu, je třeba zaměřit se na:
Fáze naladění - je určována dokonalým splynutím s vnímanou skutečností. Neoddělujeme tedy, co jsme my, a co vnímáme. Ona vnímaná realita je identická k podstatě vnímajícího člověka jakožto jejího spolutvůrce. Extrémně to lze vyjádřit takto: Tvoříme, co vnímáme. U fáze naladění se jedná o fázi celistvého vnímání. Lze ji dosáhnout meditativním postojem, kterým se člověk vnímající účastní všezahrnujícího vědomí.
Fáze výměny - je fází kreativního vnímání. Vnímající se soustředí na nějaký specifický jemnohmotný fenomén, nebo na nějakou lokalitu. Někdo v této fázi pozoruje své tělesné reakce a psychické pocity v této situaci. Koncentrací se v této situaci vytvoří mezi subjektem a objektem jistý odstup, umožňující specifický prožitek a co lze v této fázi vnímat, není nic víc a nic míň, než subjektivní dojem objektivní příčiny.
Fáze překladu do lineárního myšlení potom představuje v pochodu vnímání fází proměny. Informace jsou nyní z roviny jemnohmotného světa vtahovány do těsnosti rozumu. Je však třeba stále zaujímat stanovisko nezůčastněného pozorovatele bez zůčastněné vlastní rozumové složky. Toto "zůstání venku, nad věcí" se vztahuje nejen na fázi naladění, ale i vlastní vnímání a měření nebo pozorování všech jevů a anomálií, aby tyto zůstávaly myslí nezkresleny.
Oproti obvyklému vnímání, odehrávající se běžně na jedné - smyslově rozumové úrovni, a která bere na zřetel pouze fenomény manifestovaného světa, je zde paleta vjemů sahající od duchovní přes jemnohmotnou až k hmotné úrovni. Případná námitka, nakolik si mohou výsledky takových vnímání nárokovat pravdivý charakter, poukazuje na nutnost, ještě pilněji pracovat na sebeprožívání, sebenaladění, sebedisciplíně a sebepoznání. Práce na vlastní osobnosti je dle našeho názoru absolutním předpokladem pro pravdivou podobu vlastního nadsmyslového vnímání.
Duchovně duševní schopnosti člověka nejsou viděny jako ohrožení objektivity vnímání, ale jako poklad, který se musíme naučit co nejplněji využívat, abychom mohli potenciál svého vnímání podstatně prohloubit. Jestliže na základě nadměrného subjektivního vlivu dojde k zastření nebo zkreslení výsledků, nehovoří to proti metodě vyváženého subjektivně objektivního vnímání. Ukazuje to jen, že ten, kdo se cvičí v metodách prohloubeného vnímání, by udělal dobře, kdyby se lépe seznámil s pohnutkami své psýché, aby zabránil tomu, že do procesu subjektivně objektivního vnímání bude vstupovat také osobní ctižádost, nekontrolované volné impulzy a nevědomé vzory představ. Právě to jsou faktory, které pravdivý charakter onoho vnímání ohrožují!
Převzato z webu www.agartha.cz ; www.bofi.cz
